Písňový recitál je jedním z tradičních dramaturgických pilířů národního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Letos měl své místo v kalendáři v pátek 23. 6. 2023, a to v příjemných historizujících prostorech Smetanova domu, který byl stavěn v podstatě současně se skladbami, které onoho podvečera figurovaly na programu. Festivalové podium letos patřilo basistovi Janu Martiníkovi a generálnímu řediteli České filharmonie Davidu Marečkovi, tentokrát v roli partnera u klavíru. Písňové recitály náležejí společně s koncerty komorní hudby k náročnějším žánrům artificiální hudby. Mohou však být i příjemným setkáním s repertoárem, v němž se lidský hlas za doprovodu klavíru prolíná s poezií a sofistikovanými literárními texty vůbec. Takový pocit jsem měl z Martiníkova recitálu, který spojil populární a nejpopulárnější písně českých skladatelů 19. a 20. století s repertoárovými návraty a překvapeními.
Úvodem večera zazněly Křičkovy písně Severní noci op. 14 na slova poezie Konstantina Balmonta v adaptaci Křičkova bratra, básníka Petra. Křičkovy čtyři písně znějí a voní mořem, nocí, prázdninami, dekadencí fin de siècle. Naprosto oprávněně byly navzdory tištěnému programu a původně avizovanému pořadí skladeb přeneseny hned do úvodu večera. Vykouzlily atmosféru a Janu Martiníkovi poskytly příležitost zaujmout publikum dlouhými otevřenými vokály. Ještě před pár desetiletími byly Křičkovy písně, které si vydobyly cenu Vídeňského spolku umělců (1910), povinnou položkou v repertoáru českých pěvců a pěvkyň. Dnes je tomu již jinak a o to více jsem byl potěšen Martiníkovou dramaturgickou volbou. Jen je třeba v jeho případě přivřít oči a uši nad problematickými alveolárními vibranty r a ř.
Křičkovy písňové drahokamy vystřídaly písně Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka na slova básnické sbírky Večerní písně Vítězslava Hálka, který to neměl v české literární obci jednoduché za svého života, natož dnes. Cejch autora triviálních a sentimentálních veršů překvapivě nezajímal Dvořáka, Fibicha ani Smetanu, kteří se nechali okouzlit zvukovostí a lyrikou jeho Večerních písní. Každý po svém, jak se mohli posluchači přesvědčit na Smetanově Litomyšli, která je pro mě ideální platformou takovýchto dramaturgických srovnání. Zatímco Smetana zhudebnil Hálkovy verše deklamačně a klavíru svěřil (možná překvapivě) roli harmonického doprovodu, v písňové tvorbě mnohem zkušenější Dvořák popustil uzdu fantazii jak ve vokální linii, tak v klavírním partu až schumannovských kvalit.
Ze Smetanova pětidílného cyklu zazněly čtyři písně. Píseň „Z svých písní trůn ti udělám“ svou vysokou polohou přece jen čeká na tenoristu, protože basistovi klade stěží překonatelné nástrahy. Z Dvořákova cyklu o třech sešitech nakonec zazněly písně zveřejněné s matoucím opusovým číslem 3. Nepletu-li se, Martiník je poprvé nastudoval pro dvořákovský písňový maraton v Ostravě 1. 1. 2014 a upřímně mě těší, že se do jeho repertoáru vracejí. Svými hlasovými kvalitami sice nevytvoří atmosféru roztouženého mladíka jako Pavol Breslik, ale zato jim propůjčí jakousi koncentrovanou statickou velebnost, která posluchače uvrhne do bezčasí mimo veškerý současný ruch a shon.
Právě uvedené platí dvojnásobně o Dvořákových Biblických písních. Na Smetanově Litomyšli zaznívají pravidelně, jak jinak v kraji, v němž se po staletí prolínaly tradice katolická i evangelické, v němž se tiskly Bible kralické a čeští bratři vládli Hornímu hradu kolem dnešního zámku. Jan Martiník má Biblické písně nastudovány do posledního detailu. Proto si je může dovolit zpívat zpaměti. Na rozdíl od Adama Plachetky písně pojímá spíše jako velebné modlitby a ztišené čtení z Knihy žalmů v jazyce Bible kralické. Výrazově jednotlivé písně příliš neodstiňuje, spíše je interpretuje jako monolit, v němž je kladen důraz na deklamační stránku a krásu lidského hlasu. Tohoto interpretačního přístupu se Martiník drží již léta a nenechává se zlákat k pojetí Biblických písní jako jiného standardního písňového repertoáru s výrazově ostře odlišenými skladbami.
V tomto interpretačním názoru je Martiníkovi ideálním partnerem David Mareček. Na podiu se pohybuje velice cudně, za klaviaturou se stává ještě skromnějším. Marečkův klavírní doprovod je prost komentářů, natož aby se dral ke slovu. Co ovšem stačí ve Smetanových Večerních písních, a v akordickém doprovodu Biblických písní lze dokonce považovat za uměleckou strategii, nestačí v Křičkovi a v propracovaném klavírním doprovodu Večerních písní Dvořákových. Přece jen bych od klavírní spolupráce očekával více osobního vkladu a názoru. Přes všechny uvedené výhrady jsem ze Smetanova domu odcházel se zástupem spokojených posluchačů. Méně je někdy více.
