Recitál Miroslava Sekery, který v pondělí 4. 10. otevřel podzimní sérii cyklu Hybatelé rezonance, měl soustředěnou atmosféru – ale hlavně mimořádně vysokou laťku. Už úvodní Haydnova Sonáta C dur Hob. XVI/50 měla všechno, co tato podoba klasicismu potřebuje. Velmi mě potěšila krátká třetí věta s typickým haydnovským humorem, který stojí hlavně na práci s rytmem a nečekanými pomlkami. Provedení sonáty trochu předznamenalo charakter koncertu – přesné stylové cítění, vyrovnaná technika a zvukově mimořádně propracované provedení, jemná muzikálnost i jakási nenápadná radost.
Chopina hrál Sekera především zdrženlivě a s velkým vkusem. Úvodní Balada č. 2 F dur mu přeci jen zněla trochu akademicky a provedení bylo spíše pečlivé než strhující. U kompozičně daleko jednodušší Ukolébavky, tedy Berceuse Des dur op. 57, je ale třeba ocenit jemnost a vkus – v této skladbě má znít také ticho. Škoda jen, že se jeden nadšenec v publiku neudržel a právě za tuto skladbu mu hned demonstrativně zatleskal, což pouze rušilo záměr i všechny ostatní posluchače. Ukolébavka byla jen mezihrou mezi dvěma většími díly. Tím druhým bylo Scherzo č. 3 cis moll s dobře vystavěnými kontrasty mezi zvonivými dramatickými vlnami a zvonivými pasážemi v pianissimu. A závěr byl i díky dobré práci s tempem téměř strhující. Postupem času by Sekera zajisté dokázal Chopina ještě více rozezpívat a nebát se emočních kontrastů. Že se mu zpěvnost daří, pak ukázala spolehlivě druhá polovina koncertu.
V Mozartových Variacích D dur na Menuet Jean-Pierra Duponta K.573 jako by byl pianista dávno doma, ostatně je nahrál už na své první CD pro Radioservis. Bylo to jemně muzikální, elegantní, dokonce o něco jemnější než Haydn – a hlavně v dokonale vyrovnaných frázích, kdy mu skladba zněla transparentně a přitom dokázal všechny úhozově jemně odlišovat jednotlivé variace i téma od doprovodných hlasů. Byla radost to poslouchat.
Následující Lisztova úprava Lacrymosa nebyla žádnou pianistickou exhibicí, ani romanticky sentimentálním nářkem. Citlivě přednesené lyrické téma je pak zpracováno do slavnostního závěru. S hudbou Ference Liszta paradoxně vstoupil na půdu „velké opery“. Jeho provedení kusu Un Sospiro je ostatně odkazem na italské zpívání – ale provedení nevyznělo jako „povzdech“, jak by zněl doslovný překlad italského názvu, ale spíše jako dlouze držená vokální linka. A podobně v Consolation č. 3 Des dur. Závěr patřil Lisztově parafrázi na Verdiho operu Rigoletto, i když přesnější by bylo napsat, že to je osobitá transkripce slavného kvartetu z posledního dějství Bella figlia dell’amore. Vzácné spojení zpěvnosti, brilance a dynamické vyrovnanosti všech úhozových škálách.
Na svém posledním CD pro Supraphon Sekera překvapil tím, jakým způsobem dovede hrát Lisztovy transkripce operní hudby. Hraje tento repertoár, leckdy považovaný za druhořadý, se zvláštním smyslem pro široké operní kantilény, ale vedle toho je klasicky ukázněný, s vyrovnaným úhozem a přesně odhadnutými výrazovými a úhozovými rejstříky. Komorně laděný koncert v sále a celém areálu Anežského kláštera měl velmi srdečnou atmosféru a klavírista nakonec čtyřikrát přidával, a zůstal ve stylu předchozího programu. Nejprve zahrál melodickou a neokázalou úpravu Lisztovu úpravu Chopinovy písně, pak krátkou zvonivě virtuózní Moszkowského Etudu, do třetice se pustil do Chopinovy Polonézy, která působila jako přídavek přece jen trochu uspěchaně – a rozloučil se opět elegantním Chopinovým Nokturnem cis moll s krásně vyrovnanými trylky.
I když název „Hybatelé rezonance“ připomíná spíše projekt zaměřený na elektroakustické vynálezy, dobře zavedená značka přilákala skutečně to publikum, které zajímá dobré klavírní umění. A ti také vědí, že monopol značky klavírů Steinway ve velkých koncertních síních zdaleka není zárukou všeho. Málokdo sice je takový znalec, aby rovnou řekl, v čem je právě Bechstein jiný – ale to není to nejpodstatnější. Měkkost zvuku, zpěvnost a krásně vyrovnaná úhozová škála – to jsou přece jen hlavně ctnosti klavíristů, nikoli klavírů samotných.
