Komorní cyklus 26. koncertní sezony PKF – Prague Philharmonia v pondělí 14. 10. zahájilo Dvořákovo trio. V barokním refektáři Profesního domu MFF UK v Praze zaznělo Klavírní trio č. 3 c moll op. 1 Ludwiga van Beethovena, Trio pro housle, violoncello a klavír Luboše Fišera a Klavírní trio č. 2 g moll op. 26 Antonína Dvořáka. Jan Fišer, Tomáš Jamník a Ivo Kahánek tak připravili program, který jim umožnil předvést jedinečné hráčské kvality.
PKF již druhým rokem pořádá koncerty Komorního cyklu v nevšedním a krásném prostoru. Po Muzeu české hudby, které mělo jistá akustická omezení, získaly koncerty v tomto novém intimním prostředí novou atmosféru. Refektář s nádhernou raně barokní výzdobou není běžně přístupný a už to samo o sobě dodává koncertům jistý punc jedinečnosti. Pro nosnost zvuku smyčcových nástrojů je sice jistým omezením nízký strop a podlouhlý sál, nicméně akustika je pro tento typ komorních koncertů velmi vhodná.
Lze pouze ocenit, že na zahájení letošní řady bylo pozváno právě Dvořákovo trio a PKF – Prague Philharmonia tím potvrzuje, jak umí podporovat své členy orchestru. V tomto případě se již ale list obrací a může se tak naopak zpětně chlubit, jak skvělé všestranné hráče můžeme v orchestru najít. Houslista Jan Fišer je zároveň koncertním mistrem PKF, vyhledávaným komorním i sólovým hráčem, a v neposlední řadě i oblíbeným pedagogem. Ostatně Dvořákovo trio je ukázkovým souborem hráčů, kteří jsou vynikající sólisté a přitom každý má zároveň vlastní samostatnou úspěšnou kariéru. Společně hrají již od roku 2004 (pod původním názvem souboru Trio Concertino) a dlouhá léta společného muzicírování již přinesla dokonalou souhru a vzájemné propojení. Vlastní cesta každého hráče za tuto dobu naopak vykovala silné osobnosti, jejichž zkušenosti i originalita dodávají souboru jedinečnost. Ostatně Ivo Kahánek ještě den před pražským koncertem hrál sólový recitál v Krakově a Tomáš Jamník se naopak připravoval na další z koncertů svého projektu domácích koncertů na Střeše Lucerny v Praze… Poslech takovýchto osobností, které jsou zároveň spolu dokonale vyladěny, je zážitkem, a přesně takový byl i pondělní večer.
Oceňuji především celkovou dramaturgii. Díla byla vybrána tak, aby soubor předvedl širokou paletu svých hráčských schopností. Klavírní trio č. 3 c moll op. 1 je Beethovenovou prvotinou, a to doslova. Beethoven trio komponoval v letech 1793 – 1795 krátce po příchodu do Vídně. Jedná se o dlouhé a pro hráče velmi choulostivé dílo, kde je slyšet sebemenší nepřesnost. V hudebním vyjádření navíc Beethoven teprve hledal svou vlastní cestu. Tím více oceňuji, že Dvořákovou trio toto dílo na úvod večera zařadilo. Svým komorním rázem jednak velmi ladilo s prostředím sálu, navíc umožnilo ukázat kvality souboru. Už samotný úvod v unisonu zněl sladěně, jakoby ho hrál pouze jeden hráč. Od první noty byla patrná naprostá stylová čistota. Velmi cením, že hráči ponechali hudbu v její jednoduchosti a nepřidávali žádné umělé rafinovanosti. Ivo Kahánek na celý koncert otevřel klavírní křídlo, což byl ale pro Beethovenovo trio krok trochu riskantní. Přeci jenom bylo v úvodu cítit, že ještě den před tím hrál sólový program a posluchači tak měli možnost vnímat, jak dokázal postupně zvuk klavíru více a více přizpůsobovat svým kolegům a nakonec se dokonale vyladit. Právě začátek druhé věty Andante cantabile con 5 variazioni byl ve znamení sólového klavíru, v nádherné čistotě a v dokonalém naplnění zadání „cantabile“ tedy zpěvně. Jan Fišer i Tomáš Jamník hráli nádherně kontrolovaně, se zvukovou čistotou a s rozvernou hudbou si přímo pohrávali. Co se týká následného Minuetu, s trochou nadsázky bych Dvořákovu triu doporučila, aby si v množství koncertů udělali i trochu času na taneční zábavy. Krásnému menuetu chybělo totiž jediné, trochu větší taneční cítění. Závěrečná věta byla značně v rukách Ivo Kahánka, u kterého opravdu oceňuji rytmus i držení tempa (Ivo Kahánek umí vnímat skladby pohledem dirigenta, třeba se ještě dočkáme v budoucnu jeho dirigentské dráhy…). Klavír energicky a přitom velmi ukázněně propojoval celé dílo a vitalitu dodával jasnými a přiměřenými akcenty.
Klavírní trio č. 2 g moll op. 26 Luboše Fišera je jednou z patnácti komorních skladeb, které nám tento vyhledávaný autor zanechal. Jednověté dílo má ponurý charakter a po výrazové stránce je pro hráče velmi náročné. Z hlediska hudební řeči se jedná o typické Fišerovo dílo s častým střídáním pianissima a zvukově silných akordických pasáží s exponovanými melodiemi. Trio působí jako fragmenty výkřiků a pro hráče je poněkud oříškem uchopit jeho celistvost. Nádherně vyváženě zněly housle a violoncello, ve zvukově exaltovaných melodiích měli oba hráči možnost naplno ukázat zvukové možnosti své hry i nástrojů. Především housle Jana Fišera začaly znít, jakoby se na pódiu vyměnil houslista. Jan Fišer předvedl nádhernou znělou v hru s mimořádně silným expresivním tónem, pouze jsem v tuto chvíli litovala, že nízký strop sálu akusticky příliš zvukově nepomáhal nést jeho hru dále do sálu. Dech beroucí byla místa, kdy klavír držel tah rytmizovanými akcenty a housle a violoncello se střídaly ve vypjatých melodiích doprovázených táhlými ostinaty. Luboš Fišer by měl z tohoto provedení jistě radost.
Své Klavírní trio č. 2 g moll op. 26 psal Antonín Dvořák v tragickém období úmrtí svých tří dětí. Po stylově rozdílné první polovině večera přineslo již dokonalé vyladění všech členů tria, zvukové i hudební. Každý z hráčů předvedl nový rozměr svých uměleckých kvalit. Housle Jana Fišera i violoncello Tomáše Jamníka najednou získaly čistou vřelost a jasný zvuk, bez exponovaného tónu, který byl nutný u Luboše Fišera. Veškeré odtahy obou hráčů zněly nádherně měkce a hlavní melodie si s chutí předávali. Druhá věta začíná nádherným violoncellovým sólem, ve kterém Tomáš Jamník skvěle vystihl smutek i vroucnost, slyšeli jsme nádherná pianissima, kdy housle Jana Fišera v nižších polohách zněly temně jako viola. Scherzo mělo krásně hravý charakter, který si zachoval nádherný zvukový balanc. Závěrečné Finale bylo opět tempově zcela v rukách Ivo Kahánka. Ostatně především za druhou polovinu programu má ode mne velkou pochvalu. Uměl skvěle doprovázet a hráčsky se upozadit, naopak nechyběl nikde, kde si klavír sebevědomě žádal sólový přistup. Bravo všem.
