Když se rozezní vesmír

S Mahlerovou Symfonií č. 8 už začátek sezony Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK nemohl být triumfálnější, ukázalo se ale jasně, že dílo má i jiné roviny. Dirigent Tomáš Brauner si splnil svůj dětský sen a nastudování přesvědčivě zvládl. 

Skladba poutá pozornost svým obsazením – dva sbory a třetí dětský, osm sólistů, velký orchestr a varhany – i nezvyklou koncepcí. Tvoří ji latinský hymnus Veni creator spiritus a závěrečná scéna Goethova Fausta, kdy je hlavní hrdina po dlouhé životní cestě vykoupen a přijat do nebe. Samy okolnosti vzniku jsou zajímavé a v programu je Dina Šnejdarová velmi pečlivě popsala. Je to překonání tvůrčí krize, výtrysk inspirace, pocit, že se rozezněl vesmír. Premiéra díla byla ještě ve větším obsazení, než autor předepisuje, byla triumfální až triumfalistická – a odtud pramení i některé kritické výhrady.

Čtvrteční druhé provedení 19. září se vydařilo. Samozřejmě nevím, co ještě může dirigent udělat pro to, aby první věta nezněla místy jako chaos. Začíná se v mohutném unisonu obou hlavních sborů a přidává se orchestr, je úspěch, pokud to nevyzní jako vřava. Po sborovém úvodu nastoupí všichni sólisté a následuje lyričtější pasáž, sympatické bylo, že nezaniklo ani emotivní houslové sólo Rity Čepurčenko. Střídání velkého plena s komornějšími epizodami a zároveň orchestr s výraznými žesťovými nástroji, to je vzrušující kombinace, která člověka stále něčím překvapuje. Mahlerovi je potřeba trochu odpustit, že nemá prokomponovanost Beethovenovy Deváté, ale dovede strhnout a přesvědčit silnou emocí a přívalem nápadů. Jako by se na dvacet minut otevřelo nebe a jeden najednou neví co dřív.

Jiný svět začíná v druhém díle, který je pojat jako rozměrná kantáta na text, kteří Mahlerovi současníci velice dobře znali, Goethův Faust se důkladně četl na všech školách v Německu i Rakousku. A je to text protkaný křesťanskými motivy kajícnosti, odpuštění, duchovního osvobození, životní bilance. Druhý díl má dlouhý orchestrální úvod, který je typicky mahlerovský a orchestr ho pod vedením Tomáše Braunera pojal barvitě a velmi expresivně. Velmi precizně byl zpracován následující „Sbor a ozvěna“, mysticky a s dramatickými pauzami. Barytonista Jiří Rajniš pak velmi dobře přednesl árii či lépe monolog jako Pater ecstaticus. Velmi dobrý byl basista Albert Dohmen jako Pater profundus, ale právě v této pasáži stojí proti silně obsazenému orchestru. A pak už jsme se od hlubokých hlasů vznesli ke sborům andělů, kterých je několik a všechny tři, resp. čtyři sbory se působivě střídaly. Český filharmonický sbor Brno připravený Petrem Fialou, Slovenský filharmonický sbor připravený Janem Rozehnalem, Dětský pěvecký sbor Radost Praha s Janem Pirnerem a Pueri gaudentes s Janem Kyjovským – všichni byli oporou provedení. Udrželi propracovanou dynamiku i nepřeberně bohatou výrazovou škálu. 

Znělý a energický tenor Jonathana Stoughtona se skvěle hodil k partu Mariánského vyznavače, po kterém přicházejí postupně na řadu ženské hlasy, které byly obsazeny rovněž velmi solidně, sopranistka Manuela Uhl jako Velká hříšnice, mezzosopranistka Ester Pavlů jako Samaritánka, altistka Bella Adamova jako Marie egyptská, sopranistka Jana Šrejma Kačírková jako Kajícnice, což je u Goetha jakési převtělení Markétky… Výrazově byly všechny „kajícné“ party hodně podobné, ale dobře se pojily dohromady. Zajímavým oživením bylo, že krátký part Mater Gloriosa zazpívala sopranistka Magdaléna Hebousse z nejvyšší lóže téměř pod stropem vlevo. V závěrečném sboru, který je nazván jako Chorus mysticus, se zajímavě spojila mystická nálada a efekt velkého finále: „Všechno pomíjivé je jenom zdání… nepopsatelné je zde vykonáno; věčně ženské pozvedá nás výš.“ Člověk si uvědomí, že Goethe text propracoval jako zkušený divadelník, i když na skutečném jevišti se celá alegorická scéna inscenuje obtížně. Mahler tuto divadelnost respektuje a výrazově naplňuje. Zároveň jde o dílo, které si musí posluchač nastudovat předem, aby se v něm zcela neztratil. Sám jsem si před koncertem stihl poslechnout nahrávku jen jednou a přečíst Goetha – a samozřejmě to je málo. Mahlerovi současníci měli Goetha ve škole jako povinnou četbu, dnes musí člověk text jedné jediné scény přečíst třikrát, aby se základně zorientoval, co se tam vlastně řeší.

Nechci teď znovu meditovat nad tím, že se Mahlerova Osmá do žádného pražského sálu nevejde a že bychom potřebovali konečně sál nový. Je to sice pravda, ale zrovna do Smetanovy síně se Mahler zajímavě hodí a Osmá se tam vešla důstojně. Záleží samozřejmě, kde člověk sedí, nemá každý takový přehled jako posluchači hlavního horního balkonu – ale připomeňme, že Obecní dům je zhruba ze stejné doby jako tato hudba. A ta začala vznikat pro tyto velké, tehdy nejmodernější sály. Je to tedy něčím velmi autentické a bylo to nejlepší ze tří provedení, která jsem dosud živě slyšel.

Můžeme očekávat, že v nejbližší době se uskuteční nějaké provedení Osmé se Semjonem Byčkovem, který točí Mahlera kompletně. Nabízela by se spolupráce s Pražským jarem, tak uvidíme. Jinak jsem slyšel jen dvě provedení, jedno v Litomyšli s Ondrejem Lenárdem, kde to ale bylo produkčně hodně na hraně možností a všichni se sešli až na generálce. A pak na Pražském jaru, kde sice mnozí zpívali lépe a orchestry České filharmonie a NDR Symfonieorchester pod vedením Christopha Eschenbacha hrály dobře – jenže to bylo nazvučené v O2 aréně, takže prostředí odrazující a hudební zážitek nevelký, i když se o tom hodně psalo. Je lepší u této symfonie nepodléhat podobné megalomanii, jako tomu bylo už při premiéře. Tentokrát se podařilo ukázat, že dílo nevzniklo jen pro efekt.