Brno Contemporary Orchestra v pondělí 1. dubna pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra opět rozeznělo prostory funkcionalistické vily Tugendhat. Představilo v ní hudební tvorbu Witolda Lutosławského, Benjamina Brittena, Igora Stravinského, Josefa Adamíka a Daniela Forró. Jednalo se o reprízu koncertu, který na témže místě zazněl již v červnu minulého roku.
Dance preludes Witolda Lutosławského balancují na hraně tradice a modernějšího zvuku hudební avantgardy, jsou však plně přístupné, plné humoru a estrádních karikatur, to vše, aniž by rezignovaly na vlastní uměleckou hodnotu. Také následující Sinfonietta britského skladatele Benjamina Brittena nepopírá modernistické prvky a částečně odkazuje i ke Komorní symfonii představitele německého hudebního expresionismu Arnolda Schönberga. Po dnes již ikonickém díle Ragtime od Igora Stravinského přišla vhodná chvíle k představení i méně rozverné tváře současné hudby. Nonet pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu a violoncello od Josefa Adamíka staví svůj hudební účinek na mnohem vyhrocenějším kompozičním jazyce – výrazná harmonická komplexita, polymelodické úseky a důraz na dichotomii rychlých běhů a pomalu pulzujících basů jsou charakteristickými znaky skladatelova rukopisu. Mnohem důležitější však je, že skladba byla uvedena právě v kontextu předchozích děl: právě zde totiž mohl její jedinečný charakter vyniknout a především z hlediska tempa celého večera se jednalo o výtečnou volbu, která posluchačsky náročné dílo učinila náhle mnohem přístupnějším. Závěrečné variace na melodii státní hymny České republiky v podobě skladby 100 tvarů české hymny od Daniela Forró však navrátily koncertu jeho rozverný a hravý charakter. Právě finální skladba dokázala mnoho posluchačů přinutit k neskrývanému pobavení, ostatně slyšet českou hymnu v africké, čínské nebo třeba turecké stylizaci se jednomu hned tak nepoštěstí. A právě smích a radost z hudby dokázaly narušit tradiční bariéru, která mezi interprety a posluchači často bývá.
I v relativně komorním obsazení dokázali hudebníci podat poutavý a především výrazově plný a dramatický výkon. Vyzdvihnout si kromě vedení Pavla Šnajdra zaslouží energická a interpretačně pestrá hra koncertního mistra Lukáše Mika, který obzvláště v duetu s Barbarou Tolarovou dokázal vynést na povrch něžnou lyriku Brittenovy Sinfonietty. Také klarinetista Lukáš Daňhel tvořil s koncertním mistrem organickou dvojici a dle potřeby plynule přecházel z něžně sametových poloh k expresivnějším způsobům hry. Celé těleso pak lze pochválit především za provedení Adamíkova Nonetu, kde křehká lyrika povedeně střídala zlověstná staccata, to vše s jasným interpretačním záměrem. Výsledný tvar byl vybroušen takřka k dokonalosti.
