Nevytáhnout paty z Prahy a shlédnout většinu nejzajímavějších operních inscenací z českých, moravských a slovenských divadel za poslední měsíce. Takový luxus si může užít v těchto dnech pražské publikum díky festivalu Opera 2015. I moje hudebně-dramatické já se nechalo touto nabídkou zmlsat natolik, že když jsem včera mířila na mozartovsko-verdiovský koncert britského barytonisty Simona Keenlysida do Obecního domu, hlodaly mnou pochyby a znepokojení nad tím, že neuvidím giocosní drama Dona Giovanniho nebo politický thriller Simona Boccanegry od začátku do konce a že mi budou místo toho servírovány jenom ohlodané kostičky.
Keenlyside mne ale z operního vakua naštěstí dostal. Svou přirozeností a občas až drze uvolněným vystupováním patří mezi zpěváky k výjimkám. Svůj čas rozděluje mezi světové operní scény a svoji farmu ve Walesu, umí být pokorný, ale dokáže kolem sebe způsobit i rozruch (na konci loňského roku odešel z jeviště Vídeňské státní opery uprostřed premiéry Rigoletta kvůli indispozici).
První půli koncertu naplnily Mozartovy árie, Keenlysidův lehký a pružný baryton a nespočet vylomenin, u kterých by si až člověk řekl, že se snaží odvést pozornost od hudby na svůj komediální talent (nikdy jsem neviděla válet se zpěváka na zemi během jednoho koncertu tolikrát jako právě Keenlysida). Naopak. Během přímého přenosu Hamleta z MET v roce 2010 se Reneé Fleming ptala Keenlysida, zda o sobě na jevišti přemýšlí jako o zpěvákovi, nebo jako o herci. Odpověděl, že se cítí být vypravěčem příběhů a přesně to se mu dařilo ve Smetanově síni skvěle. Stejně jako jeho vystupování je totiž uvolněný jeho hlas, barevně plný, vedený legatem a naplněný obsahem a sdělením.
Večer nesl název Mozart vs. Verdi, místo kontrastu dvou velikánů ale vynikl protiklad Keenlysida a jeho koncertního partnera, basisty Štefana Kocána. S jeho majestátním příchodem na jeviště se vytratil papagenovský rozruch a v Sarastrově árii In diesel Heil´gen Hallen uzemnil posluchače svým mohutným, pevným basem, který se ale v Leporelově Madamina, il catalogo è questo ukázal být pevným a statickým až příliš. Kocánovi mnohem lépe vyhovují postavy pánů, co stojí a boří světy svým hlasovým fondem a mávnutím ruky, stejně jako v nedávné premiéře Mefista ve Státní opeře. Vzájemné propojení dvou pěveckých charakterů a hlasů ale mělo skvělý efekt v posledním čísle první půle, v závěrečné scéně z Dona Giovanniho, v níž se představila i mladá perspektivní sopranistka Nikola Uramová, od které toho ještě určitě uslyšíme mnohem víc (třeba kompletní Donnu Elviru na Opeře 2017?).
Druhá, verdiovská polovina přinesla určité zklidnění a zároveň zintenzivnění hudebního výrazu v áriích ze Simona Boccanegry, Dona Carla a Rigoletta. Verdi je na načrtnutí dramatické situace na koncertním jevišti přece jen komplikovanější, nelze tu těžit z přirozené, dokonale plynoucí a plastické dramatičnosti jako u Mozarta a od posluchače je vyžadováno větší soustředění. I tady ale Keenlyside dostál pozici vypravěče a ukázal, že dobrý zpěvák žádnou režii, světelný design, nebo nápaditý obleček nepotřebuje, protože všechen potřebný obsah má v hlase a v hlavě.
Simon Keenlyside (baryton)
Štefan Kocán (bas)
Nikola Uramová (soprán)
PKF – Prague Philharmonia
Dirigent: Rastislav Štúr
