Letošním Ostravským dnům se brány Trojhalí Karolina poprvé otevřely v neděli 27. srpna, u příležitosti prvního orchestrálního koncertu „Orchestra Opening“. Vystoupilo na něm rezidenční těleso Ostravského centra ONO – Ostrava New Orchestra, složené z více než 80 lidí ze 16 zemí. Orchestr vzniklý již v roce 2017 své mimořádné kvality potvrdil již mnohokrát, a i tuto neděli znamenitým způsobem přednesl program se čtyřmi světovými premiérami a třemi dalšími náročnými kompozicemi.
Večer v Trojhalí zahájil Story Teller Johannese Kalitzkeho, který svoji skladbu též dirigoval. Jde o vcelku typickou, do jisté míry až standardizovanou současnou variaci tradiční formy instrumentálního koncertu, kde je pozice sólisty problematizována, podrývána či uchopena jinak než způsobem tradičním. Kalitzke byl v tvoření vztahu mezi sólistou a orchestrem, jenž jej nakonec pohltí, inspirován také osobitými snímky módního fotografa Tima Walkera, „kde aranžmá, stylizace a zaměření na detail postupně „přehluší“ vše ostatní…“
Komplexní orchestrální plocha složená z relativně stručných motivů ve velkém prostoru Trojhalí poněkud ztrácela kontury; chtělo by ji slyšet v sušším, menším prostoru, navíc je předepsána pro skutečně velký orchestr. Jak by zněla v rukou menšího ansámblu typu Ostravské bandy, Klangfora Wien nebo Ensemble intercontemporain? Kromě toho jde spíše o hudbu vhodnou pro nahrávku, opakovaný poslech a postupné nacházení detailů a jednotlivých vrstev – ano, podobně jako v bohatých výpravách fotografií Tima Walkera (což ovšem není argument proti živému provádění). V důkladné orchestrační práci včetně elektronické složky se děje mnohé, tato skladba ale nestojí na kontrastech. A jak ujišťuje již doprovodné slovo, sólový part violoncellisty Andreje Gála skutečně zaniká v celku zvukového dění, zatímco se snažíme pochytat jednotlivé hlasy orchestru. I tato skladba pak dosvědčuje, že práce s elektrickou kytarou a bicí sestavou má v současné orchestrální hudbě bohužel často velké rezervy, zvláště známe-li jejich zvukové a výrazové možnosti z oblasti hudby populární a jazzové.
Nejstarším kusem tohoto večera byl Shaar Iannise Xenakise z roku 1983 pro velký smyčcový orchestr. ONO pod vedením Pavla Šnajdra po celou dobu udrželo tah i „dech“ skladby, stejně jako přesnou souhru. Ačkoli Shaar patří k zvukově přívětivější části Xenakisovy tvorby, v rukou mladých hudebníků zde neztratila nic ze své působivosti.
Pomyslný oddíl světových premiér otevřela revidovaná verze stručné kompozice Tensor rezidenta Institutu Ostravských dní Timothyho Page, v níž operuje s matematickým pojmem tenzoru. Pracuje tak se čtyřmi kontrastními hudebními objekty, které chápe jako „šipky mířící různými směry“ – mezi nimi pak vzniká tenze, která se různými způsoby proměňuje. Je to v zásadě studie pohybu zvuku orchestrem – skrze dynamické vlny, glissanda a samozřejmě „cestování“ zvuku jednotlivými sekcemi. S tímto konceptem se zvláště na Ostravských dnech setkáváme relativně často, s více či méně úspěšným, poutavým či promyšleným využitím; Tensor tak ihned upomíná podobně „dynamicky“ laděnou The Energy Burns From Within (Miya Masaoka, OD 2021), skvělé Eighteen Agents Miroslava Srnky (OD 2019), a do jisté míry i principy kupříkladu æther Jakuba Rataje (Pražské jaro 2019). Prezentace myšlenky byla relativně zajímavá i zde, nejsem si ovšem jist, zda přinesla hlubší zjištění nad rámec sledování známého experimentu.
Povídkou V bambusovém háji japonského prozaika Rjúnosukeho Akutagawy o smrti samuraje a vzájemně protichůdných výpovědích svědků se nechala inspirovat čínská autorka Zihan Zhao. Ta ve své skladbě In a Bamboo Grove vytvořila skutečně zajímavou, jemnou hudební plochu. Scénickou, dalo by se říci, ilustrativní, ale ne nadbytečně popisnou. Je to také hudba dosti východně laděná, nikoli však ve vnější nápodobě, spíše v obecných principech – neotřelým načasováním vstupů nástrojů, důrazem na dřevěné dechy a jejich témbry, a vlastně i onou nenásilnou narativností…
Pouhé dva dny po prvním uvedení své flash-mob opery Rozlučka se svobodou se František Chaloupka dočkal i světové premiéry Allegory of the Cave II. pod taktovkou Jiřího Rožně. Chaloupka zde vychází z Platónova mýtu o jeskyni, čerpá ale také z indických Véd a představy jug – věků lidstva. Na tomto ideovém pozadí rozpracoval hudbu dle svého typického rukopisu: smyčce a dechy především, a tentokrát ještě o trochu více žesťů. Od premiéry Darwin Among the Machines na Ostravských dnech 2021 zde slyšíme delší motivy, jasněji melodicky ohraničené celky spíše než stručné útržky a zřetelnější motivickou práci. Jeho charakteristická hudební gesta se nyní rozpínají na o trochu delších plochách a exponují více jako témata, zejména v první větě. Stručné, energické motivky ve smyčcích tu stále nalezneme, ovšem melodie dechů nad nimi přidávají další zvukovou úroveň. A efektní témbrový závěr nakonec přinesl snad ještě více zenu než předchozí bambusový háj…
Bohaté barvy a zvuky, které zažila během své cesty Novým Zélandem, slibovala ve svém doprovodném slově k premiérované skladbě Wild Colour Georgina Bowden. Samotná hudba ovšem evokovala spíše tlumené, pastelové odstíny tichého, ničím nerušeného levandulového soumraku. Ve tmě, po stranách podia s orchestrem, stáli hráči na dechové nástroje – ti pak několikrát přecházeli mezi orchestrem a prostory okolo, zatímco trvala generální pauza, což přispívalo k pocitu roztříštěnosti celé skladby. Skladatelka mezitím osobně prováděla pantomimu s telefonem, jímž vysílala jednoduché obrazce a tvary na plátno za hudebníky a pohybem je ovládala. Je-li třeba podpořit hudební vyjádření barev obrazem, proč namísto nicneříkajících elementárních tvarů nepromítnout fotografii či malbu, s patřičně divokými odstíny?
Úvodní orchestrální večer uzavřel A Long Time Man Frederica Rzewského, kompozice z roku 1979 sestávající ze 24 variací na pracovní píseň z texaských věznic pro orchestr a sólový klavír (Daan Vandewalle). Ostrava New Orchestra s patřičným nasazením odehrál plochy relativně dosti lyrické i velmi hravé, v takřka neuchopitelném, neustále proměňujícím se – ale nikoli roztříštěném – hudebním proudu, což ostatně je průvodním (ba definičním) znakem variací. Stejně tak Daan Vandewalle je klavírista, který hudbě Rzewského velmi dobře rozumí, a nejen na Ostravských dnech to prokazuje, ať už krásným úhozem hraje virtuózní běhy nebo zasazuje divoké clustery celým předloktím. Působivá kadence Chain Gang s údery kladiv v rukou Petra Kotíka, Pavla Šnajdra, Bruna Ferrandise, Zygmunta Krauzeho a Garetha Davise pak na jednu stranu vyvolala úsměvy, z příběhu za těmito údery kladiv a chrastěním řetězů ovšem spíše mrazí. Silné, mocné, efektní.
