Klasicky a nezvykle – pod tímto názvem se uskutečnil 4. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma v Besedním domě ve dnech 10. a 11. března (byla jsem na druhém koncertě). Jak už titul naznačoval, nabízel program, který se skládal ze dvou polovin. První skladbou byla Beethovenova předehra Coriolan, přednesená s náležitým výrazem, s kontrasty míst dramatických a lyrických. Schubertovu Třetí symfonii D dur D 200 hráli filharmonici s velkou chutí, vitalitou, soustředěně a hlavně s promyšlenou výstavbou. V této skladbě se přední hráči na dechové nástroje předvedli v sólových úsecích. Je nespornou skutečností, že zvuk orchestru se tříbí hlavně v repertoáru klasicismu a romantismu (připomeňme, že právě z těchto důvodů založil německý dirigent Caspar Richter Komorně orchestrální cyklus v Besedním domě, nyní nazvaný Filharmonie doma). Schubertova symfonie byla dobře provedena, ale mohla být i lépe, třeba místa se slabší dynamikou (energická místa byla lepší), průzračná druhá věta nebo začátek finále, v němž nebyla zcela přesná souhra, objevily se i drobné intonační nečistoty. V posledních sezonách filharmonie dominuje hudba 20. století a soudobá tvorba (s ohledem na dramaturgovy studijní a osobní zájmy zejména pobaltská a ruská). I když někteří kritikové a někteří zájemci o tento repertoár dramaturgické zaměření chválí, veřejnost a sám orchestr spokojeni nejsou. Také návštěvnost je obecně menší, než bývala. Např. přibylo abonentů brněnskému Spolku přátel hudby, kteří přešli od filharmonie. Na tomto koncertě bylo poměrně hodně návštěvníků, i když jsem s ohledem na Beethovena a Schuberta čekala více.
Druhá polovina koncertu nabídla dvě skladby, které v Brně nejsou neznámé a upoutaly pozornost již u dřívějších filharmonických provedení, obě byly od českých skladatelů, což je dobře, a obě bez smyčců. Koncert pro smyčcové kvarteto a dechové nástroje napsal Ervín Schulhoff roku 1930. Janáčkovo kvarteto v obsazení Miloš Vacek, Richard Kružík, Jan Řezníček a Břetislav Vybíral hrálo výtečně, suverénně, s ohromným nasazením. Čtveřice stála, aby lépe zvukově vyvážila dechové nástroje, ale přesto někdy smyčce zanikaly (v rozhlase, kde Schulhoff působil, to s mikrofony problémy nebyl). Dílo nese prvky concerta grossa, ale uplatňuje odlišné skupiny nástrojů, hlavně však prozrazuje ovlivnění jazzem, což přineslo posluchačům příjemné odlehčení před závěrečnou skladbou. Tou byla Třetí symfonie op. 33 Miloslava Kabeláče, nezvykle určená pro varhany, žestě a tympány, odráží totiž atmosféru roků, kdy vznikala (1948–1957). Na ploše čtyř vět přináší hluboké, závažné a v monumentálním závěru nadějeplné sdělení a i po téměř šesti desítkách let zní velmi soudobě. Žestě byly hodně exponované, často ve vysoké poloze, takže provedení bylo i pro ně hráčsky náročné. Skladba je obtížná na souhru, zejména v dramatické třetí větě. Právě v ní se královský nástroj uplatní nejvíce sólisticky. Varhanního partu se skvěle zhostila Kateřina Chroboková, atraktivní mladá žena, která je výraznou osobností současného varhanního světa, mj. tím, že se věnuje nejen interpretaci repertoáru klasického, ale také vlastní tvorbě, někdy i méně vážné. Jako přídavek brilantně „vypálila“ efektní Toccatu d moll tzv. dórskou BWV 538, se zdobením a s náležitou artikulací. Koncert řídil Robert Kružík, nově dirigent Janáčkovy opery, jinak rovněž cellista, který pochází z brněnské hudebnické rodiny (dokonce nyní v orchestru hrála jeho maminka, v Janáčkově kvartetu jeho bratr). Rozhodně působí na pohled, vystupováním a uměleckým přístupem zraleji než na svých pětadvacet let! Má ladná, měkká, ale pregnantní gesta, udrží napětí, je znát, že má jasnou představu a ví, co od orchestru chce. Klasický a nezvyklý koncert přinesl velký zážitek. Závěrem bych chtěla poznamenat, že Filharmonie Brno by si měla pospíšit s hledáním nového šéfdirigenta, moc bych to jejím hráčům a také brněnské hudbymilovné veřejnosti přála.
