Jestli postmoderní epocha nějak přispěla k rozvoji hudebního umění, pak to je prolamování hranic mezi artificiální a nonartificiální sférou a stírání příkrých předělů mezi jednotlivými hudebními styly a žánry. Umělci si jsou od té doby vědomi toho, že spontánní cestování napříč hudební historií a využívání starých forem v nových dosud neprozkoumaných kontextech s sebou přináší svěží vítr do občas toporně statické oblasti hudební tvorby. Pokud ovšem mnozí kritici upozorňují na mozaikovitost a kýčovitost postmoderních kompozic, není to případ amerického jazzového a experimentálního skladatele a klavíristy Uriho Caina, který ve své hudbě vsazuje klasická díla do experimentálně jazzového rámce, a nabízí tak nové perspektivy, jak pohlížet na olympské artefakty hudební tradice. Jeho svérázné nakládání s díly Mahlera, Beethovena, Mozarta či Bacha jej uvedlo na hudební scénu jako inovátora, jenž prošlapává cesty k objevování skrytých vazeb mezi hudební přítomností a minulostí. Pro pražskou koncertní scénu je tak velkou ctí, že tento velikán mohl 10. května vystoupit v galerii soudobého umění DOX a uvést zde premiéru své skladby Nein! napsané na motivy 9. symfonie Ludwiga van Beethovena. Program rovněž nabízel Cainovu starší práci, úpravu Beethovenovy skladby Variace na Diabelliho téma, a výběr z velkého kompozičního projektu The Book of Angels amerického free-jazzového saxofonisty Johna Zorna. Koncert byl zahajovací akcí festivalu Americké jaro, o provedení se vedle Uriho Caina postarala Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Davida Roberta Colemana. Celý večer se nesl ve slavnostním duchu, hráči posluchačům přichystali dechberoucí směs improvizace, jazzového zvuku a klasických forem. Uri Caine nám tak umožnil pocítit, že pokus o fúzi dvou odlišných hudebních světů je možný a že má smysl se o ni nadále pokoušet.
Cainův styl vychází z hard-bopu a nejnovějších proudů hudební avantgardy. Jeho téměř třicetipoložkovou diskografií se vine živá inspirace soudobým jazzem a moderní vážnou hudbou. Překvapivé a poslechově nepředvídatelné harmonické skoky se v jeho hudbě snoubí se syrovým zvukem, náznaky kontinuální melodie jsou proráženy nesnadno uchopitelnými tématy a expresivními vstupy zběsilých improvizací. Jakkoli Caine ponechává široký prostor pro volné a řízené improvizace, jeho skladby se rovněž těší bohaté strukturovanosti a formové uzavřenosti. Z ryze jazzové tvorby si namátkou připomeňme album Siren, ve kterém Caine spolu s kontrabasistou Johnem Hébertem a bubeníkem Benem Perowskym doslova spouští lavinu rychlých rytmických změn, harmonických zvratů a špinavého zvuku, čímž posluchači zprostředkovává velice zábavný, byť náročný poslech. Co se týče Cainových klasicky inspirovaných kompozic, zmiňme se alespoň o instrumentačně zajímavém zpracování Adagietta z Mahlerovy 5. symfonie nebo invenční transkripci Mozartova Klarinetového kvintetu A dur. Pro zběžné představení skladatelova díla musíme rovněž dodat, že Caine nevnímá jazzovou a klasickou hudbu jako dvě vylučující se oblasti, nýbrž jako komplementární momenty téhož uměleckého snažení. Pro Caina je hudba jako celek nekonečným spektrem možností pro svobodně uměleckou iniciativu. Syntetický pohled na věc, v němž simultánně koexistuje forma bluesové dvanáctky, avantgardní jazz, klasické harmonicko-melodické techniky s přímými aluzemi konkrétních klasických děl, z Caina činí vůdčí osobnost experimentální hudby, jež výrazně posouvá horizont hudebně-skladatelských možností.
Koncert započal úpravou Beethovenova klavírního kusu Variace na Diabelliho téma, který Caine zpracoval pro účely symfonického orchestru a klavíru. Kromě tohoto instrumentačního zásahu nechal americký skladatel Beethovenovo dílo takřka beze změny. Největší proměnou tak paradoxně prošel pouze klavír, ze kterého díky přítomnosti orchestru spadla role ústřední stavební jednotky kompozice, čímž se pro něj uvolnilo celkem rozsáhlé pole působnosti. Caine uchoval základní strukturní plán skladby, na nějž položil novou vrstvu převážně tvořenou klavírními improvizacemi. Skladba byla rozložena do několika částí, z nichž každá vykazovala jiný charakterový rys, závazný pro improvizační hru klavíristy. Caine svou hru v pomalých a dynamicky slabších částech zaměřil na důsledné kopírování atmosférické povahy díla. Americký klavírista se zde téměř výhradně omezoval na harmonické a melodické podbarvování hudebního vývoje odehrávajícího se v těle samotného orchestru, přičemž v improvizačních vstupech záměrně neopouštěl Beethovenem nastavené hranice. V rychlejších a rytmicky výraznějších částech Caine mohutně využíval synkop a tvrdšího úhozu, aby podpořil obecně ostřejší naladění skladby; užíváním clusterů a náhlých dynamických předělů pak zesiloval hutné a rychlejší pasáže. Ve skladbě, složené pro představení improvizačního umu sólisty, tak Caine spolehlivě dokázal, že je skutečným mistrem ve svém oboru. Jeho ohromující technická zdatnost, nekonečná improvizační invence a citlivá práce s dynamikou zprostředkovaly posluchači zážitek, v němž se snoubily jazzové postupy s klasicky pevnou beethovenovskou formou.
Ačkoli je třeba pozitivně zhodnotit Cainovu schopnost vcítění se do Beethovenovy kompozice, nelze se ubránit pocitu, že ona snaha propojit dva rozdílné hudební světy zůstala jen na půli cesty. Cainovo dílo není organickým spojením jazzu a klasické hudby (jak je tomu kupříkladu v tvorbě Franka Zappy), ale spokojuje se pouze s jejich simultánní spolu-přítomností. Jazzmanův vlastní vklad do kompozice neopouští pole čisté improvizace nebo případných rytmických obměn a neodvažuje se narušit identitu Beethovenovy skladby. Setkávání obou přístupů – např. klavíristovy improvizační variace na Beethovenovy melodické motivy – tak vyznívá většinou náhodně a příležitostně. Výsledkem je, že posluchač těká mezi sledováním hry improvizátora a poslechem samotného Beethovena, aniž by však došlo k jejich vzájemnému hlubšímu prostoupení. Navzdory Cainově snaze přistupovat k hudbě jako k jednomu nedělitelnému celku tak máme co do činění s dvěma nezávislými substancemi, které mnohdy spojuje toliko harmonická a časová spřízněnost. S přihlédnutím k řečenému je tak možné prohlásit, že nejpřekvapivějšími a nejpůsobivějšími momenty zde byly Cainovy samostatné improvizační vstupy, neboť se v nich skrývalo vlastní hudební poselství celé skladby.
Druhou skladbou úterního galavečera byl opus free-jazzové legendy Johna Zorna. Šlo o výběr z rozsáhlého Zornova projektu The Book of Angels. Caine si vybral jeho šestou část, kterou s nadhledem profesionála provedl na sólový klavír. V kompozici se střídaly harmonicky a melodicky snadno identifikovatelné momenty se složitými improvizačními strukturami, svědčícími o avantgardním stylu svého autora. Caine si s bravurou poradil s technicky náročnými sekvencemi, umně operoval s dynamikou a výrazem. Zornova skladba si tím našla plnohodnotného partnera, který s porozuměním reagoval na její postupnou gradační a výrazovou progresi a vhlédl do její vnitřní strukturální výstavby.
Vrcholem koncertu se stala světová premiéra skladby Nein!, již Uri Caine napsal ke 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Jedná se o dominantně orchestrální věc beroucí si za svůj inspirační zdroj Mistrovu 9. symfonii, kterou však otrocky nereprodukuje, ale využívá pro vyšší umělecké cíle. Cainův přístup je tak o poznání odlišný než v případě již zmíněných Variací. Jestliže byla ve Variacích Beethovenova kompozice postavena do role určitého podkladu pro improvizaci, v případě skladby Nein! šlo o kreativní přetvoření slavného beethovenovského kusu do zcela nové a originální formy. Pokud tedy Caine ve Variacích ukázal, že je špičkovým klavíristou, tak nyní předvedl, že je taktéž vynikajícím skladatelem s pronikavým citem pro variační a instrumentační práci. Dílo začalo expozicí několika základních témat Beethovenovy Deváté. Témata na sebe navazovala v rychlém sledu, často pouze v náznakových či mírně pozměněných podobách. Caine již zde dal jasně najevo, že má orchestr pevně pod kontrolou; zatímco se jako klavírista stáhl do ústraní, nechal orchestr, aby prostřednictvím pečlivě vybraných nástrojových skupin uváděl jednotlivé Beethovenovy melodické linky a motivy. Pomyslným vrcholem a gradačním centrem skladby pak byla dlouhá pasáž, v níž bylo variováno notoricky známé téma Óda na radost. Caine zde ukázal mistrnou práci s hudebním materiálem. Ústřední melodie zaznívala buď v dekonstruované a fragmentované podobě, nebo naopak v rozsáhlejších celcích, a to v převrácených nebo rytmicky různě strukturovaných formách. Instrumentace tu byla hravá a pestrá, aniž by však šla na úkor transparence harmonicko-melodické organizace skladby. Smyčce ve vypjatě dramatických částech zaznívaly často unisono a v tvrdě rytmizovaných sekvencích, čímž podporovaly svižnou pulzaci díla. Nad nimi se pak hrozivě tyčily žestě, a tlačily tak znějící těleso do drásavě agresivních poloh. Závěrem je tudíž možné konstatovat, že Uri Caine v symfonickém díle Nein! překročil svůj stín ryze jazzového pianisty a jednoznačně ukázal, že je taktéž nápaditým skladatelem skvěle ovládajícím své řemeslo. Teprve zde vstoupila Cainova idea syntetické jednoty veškeré hudby do reálného a esteticky přístupného prostoru. Jazzový pohled vkročil do klasického rámce a prokázal životnost a hodnotnost myšlenky hudební fúze. Zážitek, který z toho pro posluchače vyplynul, byl strhující a působivý.
Velkého uznání si rovněž zaslouží Moravská filharmonie Olomouc, která se zdatně vypořádala s Cainovými klasicko-jazzovými experimenty. Bezproblémové souhry mezi hráči bylo dosaženo – navzdory nečekaným a rytmicky kontrastním klavírním improvizacím – díky neomylným gestům Davida Roberta Colemana, který promptně reagoval na časté změny v sólovém klavíru, a postaral se tak o téměř bezchybný průběh skladby. Pomineme-li drobná intonační zaváhání, šlo o reprezentativní ukázku orchestrální interpretace.
V neposlední řadě je třeba ocenit dramaturgii a organizační schopnost týmu kolem festivalu Americké jaro. Provádění soudobých skladeb, nezdráhajících se překonávat zaběhnuté konvence, je signifikantním elementem každé žijící kultury. Vystoupení Uriho Caina v galerii DOX neopomenutelně přispělo k rozproudění tuzemských kulturně-uměleckých vod a výrazně napomohlo k posluchačské obeznámenosti s nejnovějšími proudy soudobé hudby. Jestliže již Modest Petrovič Musorgskij řekl, že hranice umění ve slovníku umělce znamenají stagnaci, tak úterní koncert Uriho Caina jednoznačně ukázal, že hranice mezi klasickou a jazzovou hudbou nejsou nezdolatelné a že se v jejich syntéze ukrývají mnohé hodnoty a možnosti hlubokého posluchačského prožitku.
