Na druhém koncertu festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 9. září 2019) se představili Essenští filharmonikové se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Tomášem Netopilem. Program tohoto koncertu byl – stejně jako program koncertu zahajovacího – výhradně dvořákovský.
V úvodu večera zaznělo rané, zřídka provozované Dvořákovo Nokturno H dur pro smyčcové nástroje op. 40, B. 47. Nepříliš rozsáhlé a kompozičně pozoruhodné dílo mělo poměrně pohnutý osud: původně bylo částí Dvořákova Kvartetu e moll B 19, poté Kvintetu G dur B 49 a nakonec bylo vydáno tiskem jako samostatná skladba s vlastním opusovým číslem 40. Přestože se jedná o hudbu v podstatě velmi intimní, zaplnily k mému překvapení smyčce skoro celé pódium Dvořákovy síně – odhadem na něm mohlo sedět kolem šedesáti hráčů, včetně osmi kontrabasů. Tomáš Netopil dokázal ovšem s tímto enormním množstvím nástrojů téměř zázrak: orchestr mu zněl měkce a měl překrásný, sametově tmavý „nokturnový“ témbr. Ačkoli dirigent držel celou skladbu spíše v nižší zvukové hladině, předvedl, že umí i v jejích omezených „mantinelech“ neuvěřitelně plasticky pracovat s dynamikou.
Druhým číslem – a zlatým hřebem večera byl Dvořákův Klavírní koncert g moll op. 33, B. 47. Jeho sólistou byl náš přední pianista Ivo Kahánek. Tento koncert patřil dlouhá léta k „problematickým“ Dvořákovým dílům. Vyčítalo se mu, že je příliš těžký a přitom ne dostatečně virtuózní, ale když mu klavírista Vilém Kurz dal efektnější pianistickou podobu, byly jeho zásahy do nástrojové sazby díla vnímány jako příliš radikální. Dnes se tento koncert hraje nejčastěji v původní Dvořákově verzi (nebo v kompromisní verzi kombinované s Kurzem), jeho nahrávky pořídila řada významných světových pianistů a o jeho vysokých kvalitách už pěknou řádku let nikdo nepochybuje.
Ivo Kahánek se věnuje této skladbě dlouhodobě a intenzívně, dokonce se i podílel na jejím posledním tiskovém vydání. Hraje ji samozřejmě v původní skladatelově verzi. Od prvního Kahánkova sólového vstupu bylo zjevné, že je mu Dvořákova hudba blízká. Pianista hrál svůj part s ohromným pochopením, lehce, bezproblémově, barevně a s nespočtem nápaditých detailů (překvapivé protihlasy v levé ruce). V dramatických partiích sáhl po expresivnějším výrazu, v lyrických částech okouzloval vláčnou zpěvnou kantilénou, přičemž si mnohdy troufl dojít do pianissima tak éterického, jaké si v klavírním koncertu může dovolit jen málokdo. Dvořák ve svém Koncertu g moll, který sám o sobě trvá přibližně čtyřicet minut, klavíristy nijak nešetří: klade na ně mimořádně vysoké technické nároky a přitom je nenechá po celou dobu takřka ani vydechnout. Ivo Kahánek (který v zákulisí přiznal, že je pro něho toto dílo jakási pianistická Tour de France) má však záviděníhodnou fyzickou výdrž – až do posledního taktu na něm nebyla znát sebemenší stopa únavy, ba ve finální větě dokonce nasadil tempo tak závratné, že bylo na samé hranici hratelnosti. V Essenské filharmonii a v jejím dirigentovi nalezl sólista nesmírně empatické partnery. Orchestr hrál velmi barvitě, přičemž dirigent dopřával neobyčejně velký prostor dechům. Zároveň však všichni, hráči i dirigent, respektovali klavíristu a ani v nejtišším Kahánkově pianissimu se nestalo, že by ho orchestr přikryl. Pokud se o tomto Dvořákově klavírním koncertu občas říká, že je to vlastně symfonie se sólovým klavírem, pak v pojetí Ivo Kahánka a Essenské filharmonie s Tomášem Netopilem by se mělo spíše mluvit o symfonické básni. Obecenstvo ocenilo toto jedinečné provedení velkým potleskem, za který se Ivo Kahánek odměnil kouzelně zahraným Lístkem odvanutým z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku.
Druhou půli večera vyplnila Dvořákova Symfonie č. 7 d moll op. 70, B. 141, jedno z nejzávažnějších a nejreprezentativnějších děl autorových. I když se jedná o skladbu kompozičně značně komplikovanou, Tomáš Netopil se v ní cítí natolik bezpečně, že ji dirigoval zpaměti. Celá symfonie má charakter spíše potemnělý, dokonce v ní není nouze ani o momenty přízračné, démonické či málem až strašidelné (flétny v poslední větě). Vysloveně pozitivních pasáží je v ní méně, než jsme u Dvořáka zvyklí. Tomáš Netopil si se všemi náladovými výkyvy a zvraty poradil víc než obdivuhodně, Dvořákova hudba zněla pod jeho rukama naprosto přesvědčivě, každá věta měla dokonale pevnou výstavbu, zvuk orchestru byl nádherně plný, šťavnatý, ve forte hutný a zářivý, v pianissimu měkký jako dech (úžasný závěr II. věty). Nebylo divu, že posluchači reagovali na skvělé provedení Dvořákovy „Sedmé“ potleskem stejně nadšeným, jako v případě předešlého čísla programu. A také Essenští filharmonikové přidávali: Dvořákův osmý Slovanský tanec z opusu 72.
Slovanským tancem ovšem tento festivalový večer ještě neskončil. Po závěrečném potlesku přivedl moderátor Jiří Vejvoda znovu na pódium hlavní protagonisty koncertu – Ivo Kahánka a Tomáše Netopila – a s nimi navíc dirigenta Jakuba Hrůšu. Ivo Kahánek natočil totiž spolu s Jakubem Hrůšou a Bamberskými filharmoniky pro Supraphon nové CD s Dvořákovým Klavírním koncertem g moll a IV. klavírním koncertem „Inkantace“ Bohuslava Martinů. A festivalový večer se ukázal být ideální příležitostí pro křest tohoto CD. Jak z konstelace účastníků na pódiu vyplývá, kmotrem nahrávky se nemohl stát nikdo jiný než Tomáš Netopil. (Detailní a zasvěcený popis křtu lze nalézt zde.)
