Klavírní Mikulov – oslava hravosti, pohody a imaginace

Klavírní kurzy Mikulov v letošním roce slaví jubilejní pětadvacáté narozeniny. Zahajovací koncert s podtitulem Čtyřručně se odehrál v neděli 18. srpna.

Nevšední dramaturgii dominovaly momenty překvapení, perlivého humoru i něžné lyriky. Na klavír se v různých konfiguracích představili pianisté Hana Berger, Helena Weiser, Jana Labašová, Lukáš Klánský, Karel Košárek, Lucie Halíček Czajkowská, Vladimír Halíček, Dušan Brus a Veronika Kynclová. Součástí koncertu byla také světová premiéra nové kompozice skladatele Eduarda Douši. 

Čtyřruční klavír je specifická a půvabná disciplína, jíž se někteří pianisté věnují s úzkým profesním zaměřením. V tuzemském kontextu má čtyřruční hra letitou tradici, která nepochybně byla jedním z motivačních faktorů tohoto koncertu. Stěžejní linku můžeme spatřovat v jisté symbolice pospolitosti a synergie, tedy prvků, které se v interpretační rovině přenesly také do konkrétního koncertu. 

Lektoři a organizátoři mikulovských kurzů spojili síly a připravili nečekaný program, který naplnil jubilejní zahajovací koncert žoviální atmosférou plnou pohody, překvapení a bezstarostné hravosti. Obratně se vyhnul patosu a pompéznosti, který podobné výroční akce místy provází, místo toho nepostrádal prvky nadsázky, vtipu a vlídné parodie. Jednotliví aktéři koncertu se představili v pestrém a vynalézavém repertoáru. Na úvod koncertu zazněla v podání Veroniky Kynclové a Heleny Weiser klavírní úprava árie Schafe können sicher weiden, BWV 208 z Lovecké kantáty Johanna Sebastiana Bacha. Kompozice svým charakterem vyhověla slavnostnímu zadání koncertu, ačkoli ztvárnění mělo občas nepatrně víc nepřesností, než bývá běžné. 

Ludwig van Beethoven napsal 8 variací na téma hraběte Waldsteina na počátku své skladatelské dráhy v roce 1792. Provedení se elegantně ujali Vladimír Halíček a Dušan Brus s hráčským elánem a adekvátním stylovým podáním. Variace oplývaly šarmantní grácií v lehce nesených melodických liniích a nekomplikovaně pružné harmonické výstavbě. Klavíristé pobavili obecenstvo také překvapivým agogickým řešením závěru skladby. Jak málo stačí k tomu, aby drobná úprava načasování posledních tónů vyvolala na tvářích úsměvy.

Dvořákovy Slovanské tance byly ve své době nesmírně populární. V jistém slova smyslu jsou českou paralelou Uherských tanců s tím rozdílem, že Johannes Brahms tyto komponoval na již existující lidové nápěvy. Slovanský tanec č. 8 g moll, op. 46 zahráli Hana Berger a Lukáš Klánský jako nespoutaného furianta, jemuž nechyběla pregnantní taneční pulzace ani měkce kontrastní a opojné lyrické pasáže. Jejich podání se vyznačovalo prokreslenou dynamiku se zřetelným odstíněním melodické a doprovodné úlohy obou klavírních partů. Slovanský tanec č. 2 e moll, op. 72 z druhé řady zahráli Lucie Halíček Czajkowská a Lukáš Klánský. Jejich ztvárnění se soustředilo na vystižení emocí melancholické zádumčivosti a romantické rozevlátosti v dynamické i agogické výstavbě. Se Slovanským tancem č. 5 b moll, op. 72 se na pódium vrátili Hana Berger s Lukášem Klánským, kteří slovanskou exkurzi zdárně zakončili. 

S následujícím výběrem z Norských tanců, op. 35 Edvarda Hagerupa Griega v podání Karla Košárka a Hany Berger přišel i podařený husarský kousek. Tance v jejich podání oplývaly osvěžujícím vtipem, jiskřivými groteskními prvky a nespoutanou muzikalitou. Nechyběly ani herecké etudy spočívající v nečekaných stoptimech, bleskurychlých výměnách obou hráčů a rozverném mimickém ztvárnění. V další části tyto interprety vystřídali Helena Weiser a Lukáš Klánský. Ideální rozpustilá tečka před koncem první poloviny koncertu měla svou analogii také po přestávce v prskavce Bohuslava Martinů Jedním prstem, H. 185, kterou přišli zahrát Karel Košárek a Jana Labašová. Té byla svěřena role „jednoprsté“ klavíristky a lektorka improvizace se jí zhostila s patřičným nadhledem a gustem, který v závěru parodoval „dobře“ vykonanou práci kultovních postaviček Pata a Mata.

Ranou folkloristickou Sonatinu Gÿorgyho Ligetiho přednesli Karel Košárek a Helena Weiser s ideálním vystižením dravé folklorní inspirace a bohatých témbrových barev. Program dále pokračoval dílem, které se váže ke Klavírním kurzům i městu Mikulov obecně: folklorně a neoromanticky stylizované hudebně-poetické pásmo Okolo Mikulova napsala skladatelka Leona Zezulová, která do své kompozice vtělila osobní zkušenosti a zážitky z Mikulova a jeho bohaté kultury, k níž kurzy neodmyslitelně patří. Genia loci Zezulové kompozice se podařilo báječně ztvárnit manželům Halíčkovým, které mezi jednotlivými pěti částmi recitací doprovodila Jana Labašová. Jejich interpretace se podobala intimní, romantické a poetické reminiscenci času, který nelze vrátit, ale je možné jej evokovat prostřednictvím nadčasové hudby. 

Roznětkou svobodné imaginace, nevázané radosti a humoru během koncertu byl především pianista Karel Košárek, který před závěrem s Helenou Weiser zahrál crossoverovou úpravu Beethovenovy skladby Pro Elišku od amerického jazzového pianisty Ethana Uslana. Uslanův remake vdechl slavnému rondu příchuť pohody s prvky skeče, citátů a ragtimu. Košárek má s jazzovým frázováním bohaté zkušenosti a jeho hudební intuice byla i zde naprosto neomylná. Helena Weiser mu byla po celou dobu rovnocennou partnerkou a jejich společné číslo také vzbudilo největší a nejhlasitější odezvu nadšeného publika. 

Závěrečná skladba zahajovacího koncertu Variace na moravské téma byla napsána přímo na zakázku Klavírních kurzů Mikulov. Její autor Eduard Douša je již dlouho neodmyslitelnou součástí této akce jako autor pozoruhodných děl pro mladé pianisty. Jeho pozornost upřená k repertoáru nejmladších a dospívajících klavíristů zohledňuje velmi citlivě nejen klasické hudební kořeny, ale velmi přirozeně k nim přidává také populární prvky jiných hudebních žánrů. 

Doušova kompozice zazněla ve světové premiéře v unikátním podání všech zmíněných pianistů večera, kteří se u klavíru v jednotlivých variacích postupně prostřídali. Ti, kteří zrovna nehráli, seděli svorně na pódiu a chvílemi hudbu situačně utvářeli luskáním prsty a tleskáním do rytmu. Vzniklo tak neopakovatelné kouzlo uměleckého i lidského souznění, které se jen tak běžně nevidí. S ohledem na aktuální odstrašující události v podobě násilných represí slovenské kultury a jejích elit se v Mikulově odehrálo něco velmi důležitého, co by mělo být vlastně samozřejmostí: na počátku koncertu starostka města Jitka Sobotková vyslovila klavírním kurzům velkorysou morální podporu. Její slova mířila nejen k učitelům, ale i k dětem a dospívajícím. 

Kultura je nezbytnou součástí lidského života a měla by být předávána z generace na generaci svobodně. Mikulovské klavírní kurzy svým zahajovacím koncertem prokázaly úctu a oddanost tradici, ale současně neztratily ani po čtvrtstoletí své spontánní nazírání světa, které je plné lásky, nadšení, usilovné práce, oddanosti a hravosti.