Dopolední koncert Českého spolku pro komorní hudbu, který zazněl v sále Martinů 15. října, byl výrazně mimořádným hudebním zážitkem. Předesílám zkraje, že v tomto textu úmyslně použiju věty, které jsou jen zdánlivě přehnané. Mimořádnost koncertu navíc umocnilo, že skladbou svého programu byl de facto věnován památce klavíristy Antonína Jemelíka (1930 – 1962). Tento geniální a slibný umělec se stal bezděčným svědkem vražedných her tajných služeb a STB, byl bezohledně zlikvidován a jeho odkaz zničen a odsouzen k zapomenutí. Případ byl zakamuflován a dodnes jej nikdo řádně nevyšetřil. O velikosti Jemelíkova umění dnes svědčí kromě pár soukromně uchovaných nahrávek a kritik jen vzpomínky pamětníků a dedikace významných skladatelů, kteří se mu obdivovali. Nepoštěstilo se mi slyšet Jemelíka naživo, ale dle slov váženého umělce a pamětníka, skladatele Luboše Sluky, umění a talent Barbory K. Sejákové je Jemelíkovi v mnohém podobný. Po poslechu tohoto recitálu jsem se znovu utvrdil v názoru, že Sejáková je v kontextu našich klavírních špiček ne-li mimořádným, tak přinejmenším jim rovnocenným zjevem. Udivuje mě proto, že nemá stálou agenturu či manažera, neboť ti by mohli na jejím umění i v současné tlačenici slušně vydělávat. Bez nich dnes pro odpovídající prosazení a úspěch musí umělec umět používat dobře nabroušené lokty, a tuto úpravu Sejáková zjevně postrádá či odmítá. Její umění je proto ve srovnání s jí rovnocennými skryto v jakémsi stínu.
Sonáta A dur pro klavír KV 331 Wolfganga Amadea Mozarta je jedním z jeho nejhranějších a nejoblíbenějších klavírních opusů. Lze ji snadno dobře zahrát, ale nesnadno rozzářit do výjimečné překvapivosti, jako se stalo. Téma Andante grazioso vzešlo z klaviatury s půvabem a křehkostí jarního svítání, Menuetto tančilo s galantní lehkostí rokokového flirtu, a kdyby Turci měli stejný náboj, šarm a jiskru jako Alla Turca Sejákové, mohli u Vídně vyhrát. Sonáta pro klavír H350 Bohuslava Martinů z r. 1957 (Poco allegro – Moderato (Poco andante) – Adagio. Poco allegro ) je nejrozsáhlejším, ale nejspíše i nejzávažnějším klavírním dílem skladatele. Je to skladba nejen technicky náročná. Síla jejího účinku je podmíněna především pochopením a způsobem vyjádření úlohy všech detailů a jejich vzájemností ve složité architektuře díla. To předpokládá múzickou intuici i analytickou inteligenci. Pod rukama Barbory Sejákové se v tónech sonáty otřásaly tektonické zlomy a žhnula magmatická láva, jako by se odkrývaly skryté hlubiny tvůrcovy duše. Tato gigantická sonáta byla možná vrcholem celého úžasného koncertu.
Luboš Fišer patří mezi nejvýraznější a nejtalentovanější české skladatele 2. poloviny 20. století. Na relativně malé ploše dovedl vytvořit díla strhující dramatičnosti jako málokdo. Taková je i jednovětá Klavírní sonáta č. 4, napsaná pod bezprostředním dojmem náhlého úmrtí skladatelova přítele Jemelíka, jehož památce je i věnovaná. Všechny finesy dynamiky a stavby díla vystupňovala Sejáková s magickou působivostí až do ohromujícího závěru krutě tragického úderu.
Stále aktivní a vitální Luboš Sluka (1928) je obdivuhodnou všestrannou osobností. Jeho rozsáhlé skladatelské dílo se těší neutuchající pozornosti interpretů i publika bez ohledu na místo a věk již dlouho. Slukova hudební výpověď nepodléhá módním tlakům, je naplněna nefalšovanou muzikalitou, vtipem i radostným temperamentem. Je srozumitelná i s nejzávažnějším obsahem, byť by byla okořeněna prostředky nejmodernějších kompozičních technik. Dvouvětá Sonáta pro klavír (Grave. Appasionato – Allegro ritmico) z roku 1988 je též věnována Jemelíkově památce. Svými tóny reflektuje a tlumočí skladatelovy pocity a vzpomínky na velkého umělce a blízkého přítele. I díky interpretačnímu mistrovství a hlubokému pochopení tato sonáta plně odkryla svou krásu a sílu invence.
Rozsáhlá Sonáta pro klavír Klementa Slavického „Zamyšlení nad životem“ poprvé zazněla roku 1960 na recitálu Antonína Jemelíka v pražském Rudolfinu. Jemelík jí byl natolik uchvácen, že ji tam zahrál dokonce dvakrát, a do programu koncertu nechal vepsat: „ Dvojím provedením sonáty na jednom večeru chci umožnit posluchačům větší pochopení skladby, které přeji na cestu do života, aby vzrušovala a probouzela v lidech to nejlepší …“ . Slavický si Jemelíka velmi vážil, oba umělci byli podobně výjimečného talentu a originality. Dedikaci „ A. Jemelíkovi in memoriam“ vepsal Slavický po kolegově tragické smrti. Majestátně vyklenuté Grave následovalo z klidných hladin několikrát bouřlivě vzduté Molto allegro impetuoso. Largo misterioso uchvacovalo něžným smutkem a niternou tesknou touhou. Toccatový proud Molto vivo, deciso strhával svou neústupností, energií a naléhavostí posluchače do zrychleného tepu. V takovém provedení je obzvláště zřejmé, proč tato sonáta je pokládána za jedno z nejvýznamnějších děl české klavírní literatury.
Podobně jako Jemelík, Sejáková hraje všechny skladby, včetně těch nejsložitějších, zcela suverénně zpaměti. Ač její chování na pódiu je nezvykle skromné, spolu s typickým úsměvem její osobnost vyzařuje velké charisma – jako ostatně i celý její hudební projev.
