Vždycky se pozná, když má interpret pod kůží polyfonii nebo strukturu. Klavírista Marek Kozák má obojí, protože je zároveň varhaníkem a komponuje. Tahle všestrannost se v jeho hře sympaticky odráží, což jednoznačně potvrdil recitál na Smetanově Litomyšli (4. 7.).
V prostorách unikátního zámeckého divadélka (1798) zazněla v podání sedmadvacetiletého sólisty Smetanova a Chopinova díla. Tři poetické polky op. 8, výběr z cyklu České tance (Oves, Furiant) a Koncertní etudu gis moll op. 17 „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany představil Kozák nejen jako salonní nebo rozmáchlé koncertní skladby, ale dokázal jim vtisknout také obsahovou závažnost, jíž si mnohdy nemusíme všimnout. Nechal vyniknout základním stavebním kamenům, vynalézavě vedl melodické linky (obzvlášť mě zaujal v Ovsi), dosahoval plného až mohutného zvuku. Nejednou jsem s napětím očekávala, co „vymyslí“ v příštím taktu, například sepětí mezi úvodem a závěrem etudy „Na břehu mořském“ bylo úplnou posluchačskou lahůdkou. Slyšeli jsme Smetanu zemitého, silného, s nadhledem.
Kozákovy další přednosti (pevný úhoz, maximální sebekontrola a nadprůměrná výrazová zřetelnost) vynikly ještě více ve skladbách Fryderyka Chopina. Nebyl to Chopin, jakého často potkáváme, tedy křehký a krvácející, ale naopak plnokrevný a vášnivý (ovšem jinak než Liszt). Ve Čtyřech mazurkách op. 30 a Rondu alla Mazurka F dur op. 5 si sólista užíval každý barevný odstín, náladu a harmonické změny, aniž by jen na vteřinu sklouzl k sentimentu. Něhu, která k Chopinovi neodmyslitelně patří, si schoval na závěr pro Andante spianato, své vystoupení dovedl k impozantnímu vrcholu ve Velké brilantní polonéze Es dur op. 22. Jako přídavek zazněla Smetanova Prchavá vidina, v níž klavírista podtrhl svou schopnost vyjádřit veškerou dynamickou a výrazovou škálu.
Závěr je pro mě jasný: více Smetany a více Marka Kozáka na naše pódia.
