Na přelomu září a října měla Janáčkova filharmonie Ostrava (JFO) napilno: 28. 9. zahajovala s Jakubem Hrůšou Svatováclavský hudební festival, ve středu 30. 9. uzavírala slavnostní zahájení akademického školního roku českých vysokých škol v přítomnosti premiéra ČR a řady rektorů na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava a v pátek 2. 10. doprovodila pod taktovkou v Ostravě se pravidelně objevujícího Rastislava Štúra vzácného hosta, gruzínského basistu Paatu Burchuladzeho . Nepletu-li se, byl ostravský koncert již třetím Burchuladzeho vystoupením v ČR. Dlouho propagované vystoupení gruzínského basisty, při němž se publiku, které téměř vyprodalo sál Domu kultury Ostrava, dostal do rukou vzorně vybavený program (vedení JFO by si z něj mělo vzít poučení), trpělo několika nedostatky: dramaturgicky monotónní první a disparátní druhou částí koncertu, dynamicky předimenzovanou hrou JFO a pro mne nestylovým vystoupením ostravského rodáka, klavíristy Pavla Kašpara , který byl hostem večera a svůj ostravský pobyt spojil s propagací nového CD. První polovina večera patřila Verdimu a operám v Ostravě provozovaným (Macbeth , Don Carlos ), i méně známým (Attila , Ernani ), z nichž zazněla dvě preludia (Macbeth, Ernani) – nemohl jsem si při jejich poslechu nevzpomenout na zřídka uváděné předehry k operám Dvořákovým, kompozičně stojící na mnohem vyšší úrovni – a tři scény, přičemž nejpřesvědčivěji na mne zapůsobil Filipův monolog „Ella giammai m‘amo“ z Dona Carlose , který zazněl před přestávkou. Paata Burchuladze posluchačům první polovinu koncertu nijak neusnadnil: vybral si scény z oper, které publikum nemá dvakrát zažité a které si byly příliš blízké kompozičně i interpretačně. Po přestávce se Paata Burchuladze objevil na pódiu až poté, co JFO v agresivní dynamice přednesla notoricky známou scénu Montekové a Kapuleti z Prokofjevova baletu Romeo a Julie . Greminova árie ze 3. jednání Čajkovského Evžena Oněgina byla pro mne vrcholem večera: byla přesvědčivá, věrná a dirigent v ní dokázal JFO zkáznit ve vzorně doprovázející těleso. Závěr druhé poloviny večera měl patrně ukázat širokou repertoárovou orientaci hlavní hvězdy koncertu a poskytnout prostor hostujícímu Pavlu Kašparovi, nejen ve mně však vzbudil rozpaky a nechápavé pohledy. Při vší úctě k Pavlu Kašparovi, o jehož kvalitách nepochybuji, Gershwinova Rapsodie v modrém neměla snad ani zaznít, tak bylo sólistovo pojetí nestylové a hra JFO dynamicky předimenzovaná. I got plenty of nothing! z Gershwinovy jazzové opery Porgy and Bess bylo sice přesvědčivějším exkurzem do zaoceánského repertoáru, následovala však píseň Old man river Gershwinova současníka Davida Jerome Kerna, při níž Burchuladzeho na klavír doprovodil z not hrající Pavel Kašpar. Místo efektního vrcholu večera se dostavila jakási retardační tečka, sólisté, orchestr a dirigent se s publikem rozloučili bez přídavků, zato efektními gesty tří tenorů, a Burchuladzeho ostravská premiéra se uzavřela. Přestože otazníků bylo toho večera více než přesvědčivých odpovědí, pořadatelské agentuře Nachtigall Artists, která již podruhé do Ostravy přivezla pěvce světového renomé (v červnu 2008 v Ostravě vystoupili manželé Tatjana Lisnic a Joseph Calleja), náleží poděkování za organizaci, kvalitně vybavený doprovodný text koncertu a předsevzetí v pořádání podobných galakoncertů pokračovat.
