Samozřejmě všechny, některé jsou ale klikaté, soudě dle abonentního programu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve dnech 6. a 7.dubna.
Dramaturgie chtěla zjevně spojit dvě věci. Jednak připomenout osmdesáté výročí úmrtí italského skladatele Ottorina Respighiho (připadá právě na letošní duben), jednak svému publiku představit sopranistku Veroniku Džioevu, která – jak stálo v úvodním slově tištěného programu – zaujala management předloni, když orchestr doprovázel sólisty moskevského Velkého divadla.
Do první poloviny večera, který nastudoval šéfdirigent Pietari Inkinen, byl tedy zařazen jakýsi operní minirecitál, následovaný po pauze symfonickým programem. To vše bylo poněkud krkolomně přemostěné motivem „věčného města“, které samozřejmě hraje hlavní roli v Respighiho Římských fontánách i Římských piniích a bezprostředně inspirovalo i Hectora Berlioze k napsání Římského karnevalu, jenž celý koncert otevřel.
S operami to už tak jednoznačné není. Konkrétní politická situace v Římě svým způsobem skutečně zasahuje do osudů hrdinů Pucciniho Tosky, ovšem Händelův Julius Caesar se odehrává v Egyptě, Belliniho Norma v Galii, v obou případech římské souvislosti poskytují spíš barvitou kulisu. Také ve Wagnerově Tannhäuserovi Řím jako takový nevstupuje v pravém slova smyslu do děje, nebyl ani inspirací.
Nicméně rozhodující jsou nakonec výkony. Rodačka z Jižní Osetie Veronika Džioeva nedávno zpívala Čajkovského Jolantu v inscenaci Národního divadla a na středečním koncertě v Obecním domě víceméně potvrdila tehdejší dojem. Shůry dostala pozoruhodný hlasový materiál s objemným volumenem. Jenže očividně neví, co všechno lze s takovým zvukem dělat, a tak ho prostě předvádí v plné kráse a síle. Protagonista koncertu by však měl být schopný na omezené časové ploše odlišit různé hudební styly, charaktery a situace vykreslené v áriích – když už si je vybral do programu.
A to byl problém. Zvukové vlny, které se této pěvkyni valí z hrdla, jemnější hudbu doslova smetou. Árii Kleopatry Se pietà di me non senti pohřbily téměř komplet i se všemi slovy a souhláskami, které mizely jako Pompeje pod lávou. Takhle vulkanicky se Händel prostě zpívat nedá, není pak o ničem. Možná měla Džioeva na úvod zařadit spíš něco z ruského repertoáru.
Vhodněji vybraná byla Casta diva z Normy, v níž Džioeva naznačila, že její hlas je schopen i flexibility. Árie cudné Alžběty Dich, teure Halle, grüss ich wieder z Tannhäusera je jistěže projevem velké radosti, ale to poslední, čím by z interpretačního hlediska měla být, jsou zvukové orgie. Džioeva se k nim však neustále uchyluje. Nejlépe vyznělo Vissi d’arte z Tosky, kde sopranistka na konci předvedla i piano. Nicméně člověk měl pocit, že i v tomto případě se prostě okázale prezentuje hlas, ale nesděluje se jím obsah árie. Jako přídavek ještě Džioeva temperamentně zazpívala píseň Granada, čímž se geograficky poněkud vzdálila od Říma…
Do něj se program vrátil v druhé polovině s Respighim. Hra orchestru pod taktovkou šéfdirigenta Pietariho Inkinena se poslouchala příjemně, různé tváře Říma zapůsobily svou zvukomalebností, nikoli jen vnějškovou zvukovostí. Přesto se vnucovala otázka, zda zrovna k Respighiho výročí musely zaznít jeho nejohranější kusy. Všechny cesty přece nemusejí vést do Říma.
