V úterý 4. 9. 2018 se koncertem Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a sólového kvarteta pod taktovkou Jakuba Hrůši vrátil již po patnácté do metropole Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival. Na programu byla Janáčkova Glagolská mše a kantáta Amarus, která na pracovním stole Antonína Dvořáka ležela k posouzení tak dlouho, až se její ústřední motiv vloudil do hlavního tématu Dvořákovy opery Čert a Káča.
Janáčkovo dílo se ve společnosti Dvořákově a Meditace na svatováclavský chorál (1914) Josefa Suka vrátilo na program festivalu hned následujícího dne ve středu 5. 9. 2018. Většina festivalového publika si nenechala ujít návrat „domácích“ umělců Martiny Jankové a Ivo Kahánka v janáčkovsko-chopinovském programu. Rozhodl jsem se proto vědomě podpořit účastí koncert Bennewitzova kvarteta v malém kostele sv. Václava ve Velké Polomi na okraji Ostravy. Bylo-li dramaturgickým záměrem nechat zaznít Sukovu svatováclavskou meditaci ve svatováclavském kostele, pak se úmysl zdařil pod dohledem přívětivé sochy sv. Václava v chrámovém presbytáři dokonale. Byla-li to jen šťastná shoda okolností, pak byla úvodem k umělecky plnokrevnému večeru, jehož byla Meditace zvukově šťavnatým úvodem. Vstupní violové tóny předznamenaly, jak důležitou roli bude ve večerním koncertu Bennewitzova kvarteta hrát jeho violista Jiří Pinkas, ať již v Sukově, nebo Janáčkově a Dvořákově kompozici. Změnu v programu a na pozici violoncellisty (Lukáš Polák), kterou si vynutila náhlá zdravotní indispozice člena souboru Štěpána Doležala, ohlásil houslista Štěpán Ježek, který celým večerem slovně provázel.
Nutno poznamenat, že z Ježkových verbálních schopností by si mohli brát příklad moderátoři veřejnoprávních médií a promotéři vážnohudebních akcí, kteří se tak často uchylují k sladkobolně líbivému a žvanivému vyjadřování. Ježek hovořil, jak hrál celý soubor – se zaujetím, přesvědčivě a poučeně. Publikum naslouchalo večeru se zaujetím, i když se tleskalo mezi větami. V případě Janáčkova prvního smyčcového kvartetu, který kvůli personální obměně nahradil původně ohlášené Listy důvěrné, nepatřičně, v případě Dvořákova Kvartetu G dur op. 106 oprávněně, protože hned na první větu Dvořákova čtyřhlasého veledíla pod vedením prvních houslí Jakuba Fišera nebylo možno reagovat jinak než potleskem. Vlastně jsem byl změnou programu spíše potěšen, protože Janáčův první kvartet byl strohou fakturou i po zvukové stránce ke Dvořákovu poslednímu dokončenému dílu pro smyčcové kvarteto slyšitelnějším kontrastem než mladší kvartet Listy důvěrné.
Kvartetisté nebrali ohled ani na publikum, ani na chrámové prostory, a Janáčkovu smyčcovou „prvotinu“ předložili v drásavé nahotě. Nejvíce mě zaujali finální větou, kterou posluchačům prezentovali s tísnivě plíživým úvodem a v naléhavé dynamice a výrazu. Jakými dynamickými možnostmi soubor disponuje, prezentoval svrchovaně ve Dvořákově Kvartetu G dur. I v rámci Dvořákovy tvorby v žánru smyčcového kvarteta je to dílo výjimečné, rozsahem, komplexností hudební struktury, promyšlenou motivickou prací, a konečně skladatelovým akcentem na hudební rétoriku. I autenticky poučenou interpretací nepoučené publikum nemohlo přeslechnout, že mu bylo prostřednictvím Dvořákova kvartetu něco sdělováno a vyprávěno, tu naléhavě, jako v krajních větách, tu šeptem, jako v dynamicky delikátní druhé větě. Česká kvartetní scéna zažívá aktuálně vrcholná léta, když máme možnost slýchat toto Dvořákovo dílo v podání kvarteta Bennewitzova, Haasova nebo Zemlinského. Akcent na hudební rétoriku a odvaha vést jednotlivé nástroje ve zvukově slyšitelně oddělitelných liniích ovšem propůjčovaly výkonu Bennewitzova kvarteta pel něčeho naprosto mimořádného. Štěpán Ježek avizoval v průvodním slovu „velkého Dvořáka“. V závěrečných turbulentních taktech Kvartetu G dur už byly stěny velkopolomského kostelíka Dvořákovu smyčcovému opus summus malé a čekal jsem, kdy popraskají vitráže. Nestalo se tak a přibližně stovka posluchačů byla odměněna duchaplným přídavkem – pomalou větou Prvního smyčcového kvartetu G dur Wolfganga Amadea Mozarta.
