Letos je garantem kvality samostatného bloku komorní hudby uvnitř stále kvalitněji obsazeného festivalu Dvořákova Praha Daniel Hope, anglický houslista, známý svými popularizačními cykly a inspirátor mnoha úspěšných setkání významných instrumentalistů, přinášejících pravidelně pozoruhodné výkony na poli komorní hudby, ať už na festivalech evropských či severoamerických. Tento žák Yehudiho Menuhina a bývalý člen renomovaného Beaux Arts Tria se významným způsobem obtiskl i do dramaturgie letošního ročníku Dvořákovy Prahy, když se mu podařilo shromáždit vskutku impozantní soupisku jmen. Jako umělecký šéf souboru Zürcher Kammerorchester přijel do Prahy a otevřel letošní komorní cyklus právě s tímto renomovaným tělesem, když kromě obligátní Malé noční hudby přednesl spolu s Ivo Kahánkem i Dvojkoncert Erwina Schulhoffa.
Druhý večer komorní řady festivalu Dvořákova Praha v Anežském klášteře přinesl inspirativní srovnání dvou stěžejních komorních děl Johannesa Brahmse a Petra Iljiče Čajkovského. Daniel Hope k provedení Brahmsova Smyčcového kvintetu č. 2 G dur op. 111 a Čajkovského Smyčcového sextetu d moll op. 70 přizval violisty Paula Neubauera, Američana s českými předky, a mladého českého houslistu Jakuba Fišera, zde ovšem hrajícího na violu, dále anglickou mezinárodně ceněnou violoncellistku Josephine Knight, k níž se v Čajkovského sextetu připojil i český violoncellista Ivan Vokáč. A konečně o oba houslové party se Daniel Hope podělil na střídačku s Janem Mráčkem, čelným představitelem mladé generace českých houslistů, a to tak, že podle dnes stále rozšířenějšího zvyku v Brahmsovi usedl k partu sekundů a v Čajkovském si zahrál part primária. Zmiňuji jednotlivé instrumentalisty takto podrobně, jelikož jeden každý představuje již významnou osobnost s vlastní úspěšnou sólistickou drahou. Přesto, provedení, nesporně živé a sympaticky muzikantsky zaujaté, neslo rysy spíše zběžného přehrání, provedeného s velkým nadhledem – než perfektního, do detailu provedeného nastudování. To více vadilo v Kvintetu, mistrovském díle z roku 1890, jímž se Brahms chtěl rozloučit s kariérou skladatele (od čehož nakonec upustil), než v Čajkovského Sextetu, jejž nakladatel vybavil atraktivním epitetem „Souvenir de Florence“. Oba komorní opusy, nepochybně prestižní díla svých zralých tvůrců, nesou rysy umné imitační práce a prozrazují snahu o dokonalou vyváženost všech komorních hlasů – realizovanou však Brahmsem přece jen o poznání úspěšněji než u Čajkovského. Ad hoc sestavený soubor se po přestávce rozehrál k plnému, soustředěnému výkonu, takže druhá polovina pro mne vyzněla přesvědčivěji, pokud jde o úroveň provedení, zatímco v Brahmsovi se zdálo, že se interpreti teprve hledají – což v díle nesmírně sevřené strukturální intenzity vyznělo jako lehké podcenění. V každém případě to však byl podnětný večer komorního muzicírování, umocněný i prostředím sálu, s jeho citlivě ztlumenými světly – což lze jen uvítat jako podstatný příspěvek k lepší koncentraci publika (krutě střízlivé pracovní osvětlení z předchozích let bylo hudbě přímo nepřátelské). Vadou na kráse tedy byl jen nepříjemně hlasitý brum zasahující rušivě do každé tišší pasáže, způsobeným patrně napájecím parkem pro reflektory.
Závěrečný koncert komorní řady se přestěhuje z Anežského kláštera (kde se mezitím odehrály ještě další dva komorní koncerty, na nichž zazněl Dvořákův Klavírní kvintet a kvartet, a písňový recitál Pavla Černocha a Ivo Kahánka) do Rudolfina a přinese vzácnou možnost vyslechnout fragment mladistvého Mahlerova Klavírního kvartetu a moll, komponovaného v šestnácti letech, v konfrontaci se stěžejními díly Roberta Schumanna a Johannesa Brahmse, Klavírními kvartety Es dur op. 47, resp. g moll op. 25.
