V době, kdy v Brně, jak je rok dlouhý, takřka neuslyšíme smyčcové kvarteto a kdy i provoz jiných typů komorní hudby jaksi stagnuje, mě vystoupení Komorního tria a Korngold Quartetu , konané 21. 11. v divadle Reduta, zvlášť potěšilo. Z dramaturgického hlediska šlo o koncert, jehož smyslem bylo představit publiku festivalu Janáček Brno tvorbu E. W. Korngolda a také ji vhodně kontextualizovat spojením s díly jiných brněnských skladatelů 20. století.
První polovinu večera, která patřila Komornímu triu, otevřela Korngoldova shakespearovská suita Mnoho povyku pro nic , posluchačsky nenáročná, nepříliš nápaditá skladba. Flétnistka Kristina Vaculová hrála obezřetně, bezchybně, nepříliš expresivně (ono to v této „neorokokové“ kompozici pravda ani moc nejde); to platí i pro Ondreje Olose , kterého známe hlavně jako dirigenta Janáčkovy opery. Korngold je skladatel, který by měl být v Brně známý, a to včetně podobných skladeb, které rozhodně nejsou „majstrštyky“, které však přispívají k celistvějšímu obrazu svého autora i dobové hudební kultury. (Dočkáme se podobného zmrtvýchvstání i v případě Vítězslava Nováka a jiných skladatelů spojených s Brnem? Doufám, že ano: taková Bouře rozhodně patří do dramaturgie tohoto festivalu; dovedu si představit příští ročník bienále nazvaný prostě „Velcí zapomenutí“, kde by byla aspoň rámcově představena tvorba Nováka /Jak to zní paradoxně, je-li řeč o člověku, který platil před sto lety za nejuznávanějšího žijícího českého skladatele!/, Kaprála, Kvapila, Petrželky, Harašty a jiných, nemluvě o skladatelích druhé poloviny dvacátého století, kteří však přeci jenom patří spíše na festivaly Nové hudby…)
Následovala smutná árie Marietty z Korngoldovy opery Mrtvé město . Michaela Jančaříková ji zazpívala velmi solidně; jejímu mladému lyrickému koloraturnímu sopránu podobné role vyhovují, působí v nich i v extrémních výškách přirozeně a nijak křečovitě. Na klavír účelně doprovázel Ondrej Olos. Interpretačně náročný minicyklus Pavla Haase Sedm písní , založený na moravských intonacích, komplikovaný z hlediska rytmiky, melodiky (pro zpěv obtížné intervaly a na intonaci náročná modalita) a frázování (zejména v klavírním partu), podali Jančaříková a Olos s velkým přehledem a přitom procítěně a stylově. První polovinu večera zakončilo dílo jednoho z nejplodnějších brněnských skladatelů posledních padesáti let Františka Emmerta Příčino naší radosti , v němž se poprvé sešlo celé Komorní trio. Tyto čtyři písně pro soprán, altovou flétnu a klavír představily typického Emmerta, skladatele reflektujícího katolickou mystiku, uvažujícího polystylově a v komplikované faktuře. V jejich provedení nikdo přehnaně neexhiboval, proto dobře držely pohromadě.
Po přestávce zazněly dva kvartety v podání mladých „Korngoldovců“. Při poslechu Janáčkova prvního kvartetu jsem měl pocit, jaký zažívám u nahrávek Janáčkova kvarteta v jeho klasické sestavě: že slyším skladbu myšlenou jedním mozkem a hranou jedněma rukama. Provedení se vyznačovalo rytmickou pregnancí, živelností, bezchybnými nástupy výrazně individualizovaných hlasů, adekvátně drsným zvukem; ovšem celkový výraz byl poměrně romantický: širokodeché fráze, snaha o pokud možno kompaktní zvuk a spíše plynulejší gradace tempa a dynamiky. Sčasovkové pasáže v druhých houslích a viole nezněly fádně a monotónně, ale byly vždy promyšleny jako napětí plné celky.
Korngoldův třetí kvartet ukázal kvality ansámblu z trochu jiného úhlu. První věta zněla jako váhavé, ale naléhavé volání. Scherzo druhé věty oslňovalo díky své brilantní, na rytmus a techniku náročné interpretaci (samá pizzicata); lyrické trio kontrastovalo s krajními částmi věty: jakýsi návrat k „idyle“ okolo roku 1900. Zadumaná třetí věta s modálním tématem a častými „seufzery“ zněla – skvěle interpretovaná – opět jako přibližující se, nicméně stále nepřekonatelně vzdálené volání skrze mlhu času. Před poslední větou jsem chtěl odejít, abych stihl další koncert festivalu, ale jsem rád, že jsem tak neučinil: Allegro con fuoco bylo tomuto koncertu skvělou, opile vitalistickou tečkou. Originality a přesvědčivosti Pavel Haas Quartetu Korngoldovci zatím nedosahují, nicméně mezi českými kvartety patří – jak zde potvrdili – ke skutečné špičce.
