Dne 20. prosince 2014 zazněl v Novoměstské radnici vánoční koncert Komorního orchestru Pavla Haase pod spolehlivou taktovkou Roberta Kružíka. Kromě obligátní Rybovy mše vánoční a Pastorely „Rozmilý slavíčku“ – obé na vysoké interpretační úrovni – na sebe strhly hlavní pozornost Preludium a fuga Benjamina Brittena pro 18 smyčců a Obrazy Hieronyma Bosche pro housle, flétnu, hoboj, zvony a smyčce soudobého skladatele Michala Müllera. Komorní orchestr Pavla Haase je stabilizované a sehrané těleso. které obstojí na výbornou ve srovnání s obdobným jakýmkoli českým či zahraničním orchestrem. Především proto, že uskutečňuje ono nerudovské „ bude – li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru“. Každý hráč tohoto orchestru je superinstrumentalista bez sebemenších technických problémů, s až živočišnou muzikalitou, dovolující dokonale realizovat jakýkoli detail v přesně odvážené míře.
Britten zazněl bez dirigenta, pod strhující vládou smyčce zakladatele a uměleckého vedoucího, Radima Kresty. Výbušnost a současně intelektuální rafinovanost zřídka prováděného díla tryskala ze všech hráčů, od primů až po kontrabasy, jejichž hluboké zvukové vlny se ještě násobily v prostředí gotické radniční síně. Byl to požitek jistě i pro vzácnou návštěvu z politické rezervace, Věru Jourovou. Hlavní zvědavost ale směřovala na skladbu Michala Müllera Obrazy Hieronyma Bosche.Výběrem takového titulu skladatel vstupuje volky nevolky do konfrontace s již existujícími kreacemi na boschovské téma. A milovníci Boschova umění očekávají až neorganizovaný hluk, panující v Boschových obrazech. Michal Müller zvolil jiný přístup: skladba je vystavěna na dvou kryptogramech, uvedených zpočátku zvony, vzápětí v houslích. Svůj kryptogram si autor vybudoval v aiolské a moll, zatímco kryptogram Boschův složil ze zhudebnitelných písmen jeho jména, včetně solmizačních slabik, takže je chromaticky zvrásněn ve stylu jeho obrazů.
Pět poměrně stručných částí je řazeno kontrastně. Kdyby skladatel zkonstruoval celou skladbu ve stylu čtvrté věty, měla by naději na častější provedení. Druhá část je ale až vivaldiovsky líbezná – možná zobrazení atmosféry Zahrady rozkoší. Není to plagiát, ovšem kryptogram skladatelův možnost drastické hudby nenabízí. Třetí část je skutečně kontrastní toccata. Tam, kde skladatel používá svůj kryptogram, je hudba poměrně jednoduchá, když využívá boschovské chromatičnosti je hudba podstatně zajímavější. Příliš nepomáhá ani virtuózně vybavený houslový part, interpretovaný dokonale Jindřichem Pazderou, jemuž je skladba věnována. Nejzajímavější částí zůstává čtvrtá pomalejší věta, kde orchestrální glissanda vyvolávají vskutku přízračnou atmosféru. V páté větě náhlá proměna do jakéhosi až užitkového valčíku údajně starofrancouzského původu, vyvolává sice vnitřní úsměv, ale je pouze kontrastem k závěrečnému efektnímu ohňostroji. Obecenstvo mocně aplaudovalo také strhujícímu výkonu všech zúčastněných, ale kolik z posluchačů by si přálo slyšet skladbu opakovaně, nevím. Některá místa byla svrchovaně zajímavá, jiná působila obyčejněji. Nejsem si jist, byl-li to autorův záměr. Za poslech ale Obrazy Hieronyma Bosche rozhodně stojí.
