Vynikající dechový soubor Afflatus Quintet (Roman Novotný , Jana Brožková , Vojtěch Nýdl , Ondřej Roskovec , Radek Baborák ) přednesl na svém recitálu 3. 4. v pražské Dvořákově síni Rudolfina přitažlivý a posluchačsky vděčný program: tři skladby francouzských mistrů (Rameaux, Ravel, FranĆaix) v první půli večera, úpravu Dvořákova Smyčcového kvartetu F dur a Janáčkovo Mládí ve druhé. Rameauxova symfonická hudba v úpravě pro dechový kvintet zněla křehce, průzračně a dokumentovala interpretační kvalitu souboru. Jemná souhra a zvuková vyváženost, krása tónu všech pěti hráčů a intonační preciznost charakterizovaly nejen tuto skladbu, ale také všechny ostatní. Rovněž Náhrobek Couperinův (Maurice Ravel) jemnostmi valérů barev jednotlivých nástrojů velmi zaujal a přestože skladba okouzluje v podání komorního orchestru, i tentokrát nadchla. K sextetu téměř soudobého skladatele Jeana FranĆaixe (1912-97) přisedl basklarinetista Petr Valášek a dohromady brilantně zahráli obtížnou pětivětou skladbu. Mozaiku z mnoha motivů, tříšť v rychlém či pomalém sledu, mohou dát dohromady jen mistři – což interpreti potvrdili. Dvořákův „Americký“ kvartet je natolik známý a zvukově fixovaný, že na jeho „převyprávění“ do dechových nástrojů si posluchači musejí chvíli zvykat. Nechci-li být zatvrzelým staromilcem a úpravu přijmu, pak přiznávám, že nádherné melodie zní v dechové podobě zase jinak, ale stejně krásně. Dva problémy však zůstávají a nejsou řešitelné: rozdílnost zvuku lesního rohu a jiný druh zvukové kompaktnosti. Váže se to spolu a v případě Radka Baboráka je evidentní, že to není v interpretovi. Jak přiznávky, tak melodie, přiřknuté ze smyčcového základu tomuto nástroji, vyčnívají v sebejemnější interpretaci. Stejně tak zvuková provázanost smyčců se zejména v narůstání melodické gradace nedá dechy napodobit a zůstává otázkou, co úprava tak chronicky známé skladby vlastně přináší. O to radostněji vyznělo Janáčkovo Mládí, dávající každému nástroji příležitost a správné místo. Kvalita souboru, preciznost a krása zvuku – jednotlivých nástrojů i celku – touto skladbou korunovaly úspěšný večer.
V cyklu koncertů Českého spolku pro komorní hudbu vystoupil 8. 4. v Dvořákově síni Rudolfina soubor Variace , který si tímto vystoupením připomínal páté výročí své existence. Specifikem a předností souboru je různorodost komorního repertoáru, daná možnostmi nástrojových proměn. V jejich podání můžeme vyslechnout trio až nonet, slyšet všechny kombinace dechových a smyčcových nástrojů, společně s nimi lidský hlas či harfu. V každém jejich koncertním programu vyslechneme dílo, které jsme možná nikdy neměli možnost slyšet. Nejinak tomu bylo i na tomto koncertě, kde vystoupili Olga Černá (mezzosoprán), Jan Machat (flétna), Vojtěch Jouza a Vlasta Beranová (housle), Petr Verner a Jan Jouza (violy) a Josef Dvořák (violoncello). Dvě skladby se slovem (tři písně E. Schulhoffa a Čtyři sonety F. Martina) upoutávaly především hlasem a výrazovým projevem Olgy Černé, Ullmanův Smyčcový kvartet byl pro většinu posluchačů seznámením. Dvořákův Smyčcový kvintet Es dur pro dvě violy je rovněž málo uváděným dílem, a tak se program večera stal zajímavou sestavou i pro náročného posluchače. Pravidelné mnohonásobné opakování repertoárových skladeb komorních souborů s ustáleným obsazením přináší své specifické interpretační výsledky a nárůst detailního vypracování zráním jedinců i celku. Přínosem souboru Variace je pravidelné mnohonásobné vyhledávání těch skladeb, které by pro neběžnou sestavu byly dále opomíjeny a jejich provedení je na vysoké nástrojové úrovni. Jejich koncerty si vytvářejí své publikum, které právě toto specifikum vyhledává.
