Koncert Kvarteta Martinů , uspořádaný Českým spolkem pro komorní hudbu, měl pro soubor slavnostní charakter: oslavili jím 25 let svého působení. Provedli náročný a dlouhý program (kvartety: Beethoven op. 18 č. 1 , Kalabis č. 5 , Martinů č. 3 a Smetana č. 1 ), na němž se projevila jejich muzikálnost a mnohonásobné provedení každého díla. Hned úvodní Beethovenův kvartet ukázal soubor v perfektní formě – v intonační preciznosti, barevném zvukovém naplnění a vynikající souhře. V tomto kvartetu vynikli zejména prim Lubomíra Havláka a vynikající violoncellistka Jitka Vlašánková . Kalabisovo sugestivní dílo interpretoval soubor s přesvědčením o jeho hodnotě, a vyvolal tím nadšené přijetí u obecenstva. Ukázalo se, že během mnoha let od vzniku se dílo stalo přístupnější vnímání a že reflektuje současného posluchače. Hloubka druhé pomalé věty v podání souboru doplňovala představu celkových schopností kvartetistů a zároveň dokumentovala pravdivost výrazu skladatele. Hudbu Bohuslava Martinů si soubor vetkl do záhlaví a má ji zarytu pod kůži. Kvartet č. 3 nese stopy doby, v níž vznikl – třicátých let, tedy ostrou a proměnlivou rytmiku a názvuky jazzu. Dílo bylo interpretováno s takovou lehkostí, až ležérností, že proletělo kolem jako vzpomínka, precizně provedená. Závěrečný Smetanův kvartet jen potvrdil to, co celý koncert předkládal. Muzikantský vklad jednotlivců násobený pečlivou souhrou a prací je dobrým podkladem uměleckého vývoje.
Hostem Stamicova kvarteta byl britský soubor Endellion String Quartet , který přivezl zajímavý program: kromě kvartetu Beethovenova (op. 18 č. 1 – shodný s tím, co provedlo Kvarteto Martinů) Kvartet č. 2 Vladimíra Tichého a Třetí kvartet Benjamina Brittena. Renomovaný soubor s interpretační tradicí několika desetiletí se dá asi nejsnáze charakterizovat barevným, širokoproudým a plným zvukem, jenž rozdává. Tak zněl i poněkud robustní Beethoven a nemohl nevyvolat komparaci s předchozím zněním Martinůovců. V této kategorii interpretace už nemůže jít o chyby, pouze o více či méně subjektivní soud. Ve srovnání byl pro mne výkon českých kvartetistů (poněkud méně sytým zvukem a jemněji stavěnou formulací, třeba v přiznávkách) zajímavější. Endellion Quartet velmi zaujal Brittenovým dílem, zejména niternou pomalou větou. Probarvení a naplnění pětivěté skladatelovy intimní výpovědi z úplného konce životní cesty je nesnadným interpretačním úkolem a soubor si podmanil posluchače i tehdy, kdy hudba neměla v úmyslu být snadno srozumitelná. Provedení kvarteta českého soudobého skladatele je samo o sobě dobrou vizitkou a angličtí interpreti jen znovu potvrdili, že hudba má jeden jazyk. Jednovětý oblouk díla vyklenuli s využitím krajních pólů dynamické škály a naplnili tak pianissimové nejistoty i atakující vzkřiknutí, dramatické poryvy a o to úpěnlivější ztišení do zjasněného závěru. Získali obdiv své interpretaci i nadšené přijetí skladatelovy hudby. Obě kvarteta, hostící i hostující, se sesedla k Oktetu op. 11 Dmitrije Šostakoviče a hrála fascinující hudbu ze skladatelova raného období v úžasném zapojení a snad i vzájemně se inspirující bohaté zvukovosti. Výborný závěr večera.
Rovněž program koncertu Sólisti di Praga přinesl obohacující zážitek ve své dramaturgické stavbě: Mendelssohnův Dvojkoncert pro housle a klavír , premiéru druhého Concerta grossa Jiřího Temla a Mahlerovu úpravu Schubertova Smyčcového kvartetu „Smrt a dívka „. V obou skladbách první půle večera měl hlavní roli „stehegeiger“ Boris Monoszon , vůdčí síla souboru, sólový klavírní part s ním hrál František Malý . Ač je sólistické zařazení obou dobře známo, jejich spojení dalo až překvapivě dobrý výsledek ve vzájemném doplnění precizní dikce klavíristy (typu Jana Panenky) a emocionálně vzletné dikce houslisty, jejichž oboustranná brilantnost naplnila dvojkoncert mnoha krásnými místy. Čtyřvěté Temlovo Concerto grosso, věnované a inspirované souborem, vychází z barokní formy prolínání sól a tutti, aniž ztrácí výraz soudobé hudební řeči. Dává prostor oběma skupinám, akcentuje sólistické vyznění a dává posluchači opětovnou naději, že i premiérované novince lze rozumět při prvním poslechu. Schubertova píseň Smrt a dívka a následně smyčcový kvartet patří k vyhledávaným jak interprety, tak posluchači. Mahlerova úprava pro komorní smyčcový orchestr je rozsáhlou, skoro půlhodinovou variantou chvějivě neklidné, romanticky „smutné“ melodičnosti. V podobě pro zmnoženou smyčcovou sestavu je nesnadným interpretačním úkolem pro zvukovou průzračnost, slyšitelnost sebemenší chyby a velké plochy jednotlivých vět. Sólisti di Praga se prezentovali jako sólisté, respektující vzájemný „jeden dech“ , jejichž cílem je preciznost hry. Zdařilý koncert provázelo i nebývalé setmění sálu v druhé půli večera, což nepůsobilo divadelně, ale uvolňovalo po celém dni unavené oči. Příjemný zážitek.
