Na dalším z koncertů cyklu Stamicovo kvarteto a hosté vystoupil švýcarský soubor Quatuor sine nomine , k němuž se v závěru přidali Jan Pěruška a Vladimír Leixner ze Stamicovců, aby společně provedli Brahmsův Smyčcový sextet B dur . Hosté přednesli tři kvartety, dramaturgicky přímo na objednávku: Haydnův Kvartet D dur op. 50 č. 6 , poslední Smyčcový kvartet soudobého švýcarského skladatele Jeana Perrina a Druhý kvartet českého soudobého skladatele Ivana Kurze. Porovnání dvou současných „řečí“ skladatelů, které dělí generační odstup, mělo svůj hluboký význam. Zároveň patří dramaturgické koncepci cyklu kompliment za to, že přiměla přijíždějící hosty vždy nastudovat jedno dílo současného českého skladatele.
Haydnovo dílo ukázalo, že Quatuor sine nomine je vyzrálý soubor čtyř zdatných jedinců mladé generace, jenž jiskří krásou zvuku a velmi kvalitní souhrou. Perfektním tónem vybavený primárius ve druhé větě nadchl svou hrou, ostatní příkladným doprovodem. Perrinův kvartet je sumarizací života autora, který zakrátko po premiéře zemřel. Zaznělo dílo meditativní, s nebývale táhlou první a třetí větou. Pomalé věty zněly zvukově jímavě, vyřčeny úsporným hudebním jazykem, kontrastní rychlé věty strhující rytmičností a vtíravým dramatismem. Rozdílně pak vyšel Kurzův kvartet s podtitulem Šípkové růže : strhující jednovětý tok melodické hudby, která až dráždí průzračnými dlouhými akordy. Nechybí jí však vzmach do velkého zvuku a dramatický vznět, ostře kontrastující s návratnými dlouhými souzvuky, v nichž je celá skladba uzavřena. Kvartetisté hráli se zaujetím, vypovídajícím o vlastním sebeprolnutí do autorovy výpovědi.
Pokud se na komorních koncertech objeví skladba pro šest a více hráčů, kterou interpretují i členové jiných souborů (samozřejmě nejen na koncertech tohoto cyklu), pak má interpretace skoro ustálenou kvalitu: první věta svědčí o společném nadšení pro společnou hru, druhá (většinou pomalá) je tónově zářivá, neboť hráči se střídají a okázale skví, třetí se intenzivně drží profesionalitou hráčů, čtvrtá (většinou rychlá) se pak snaží „nevyletět“ ze souhry, prozrazující oproti předcházející dlouholeté kvartetní souhře svou premiérou neprokrvenost. Tím nechci interpretace sextetů a oktetů šmahem zahodit, ale je nutno to brát v úvahu. I tentokrát probíhal Brahmsův sextet stejně, ale ve druhé větě se prolnula krása hudby s niterným vyjádřením hráčů a dala posluchačům krásný zážitek.
Skvělý výkon podal na svém recitálu v Českém spolku pro komorní hudbu houslista Jindřich Pazdera (23. 1.). V náročném programu převládaly skladby s lyrickým nábojem a technickou brilancí rusko-francouzské provenience. Přestože výběr skladeb měl nespornou kvalitu a Jindřich Pazdera je přednesl s velkým vnitřním zaujetím, chyběl dramaturgický cit pro proporce – v každé půli večera bylo o jednu skladbu víc. Koncert dosáhl rekordních 160 minut délky, a to je i za předpokladu kvalitní nabídky neúnosně dlouho. Nicméně v ruské půlce (Čajkovskij, Prokofjev, Stravinskij) uchvátila hned úvodní Čajkovského Meditace op. 42 , v níž houslista ukázal zásadní kvality své hry: nosný, zpěvný a sytý tón, brilantní techniku a přesnou míru pro romantické výrazové zakotvení. Třívětá Prokofjevova Sonáta pro sólové housle op. 115 působí v celku jako střet emocí, tedy techniky a výrazu. To bylo živnou půdou pro Pazderovu interpretaci, jež tento boj rozumu (variační věta) a emocí výborně postihovala. Rovněž Divertimento Igora Stravinského má v sobě dobře skloubené výrazové bohatství s technickou propracovaností a to je, podobně jako obě předcházející skladby, houslistovi blízké. Chaussonův PoÉme patří k málo známým, vrcholně působivým skladbám pro tento nástroj z konce 19. století a lze ji hrát pouze s virtuózním podáním. To je ten správný směr pro Pazderovu hru, a tak vyzněla jedinečně. Vrcholem večera byla bezesporu Franckova Sonáta A dur , jejíž každé uvedení je měřítkem kvality interpreta. Zahrát ji v plné sytosti náročné tónové sazby a ve vršící se dramatičnosti jednotlivých vět se zdaří jen mistru svého nástroje, a to také Jindřich Pazdera právě v této skladbě jednoznačně prokázal. Po tomto niterném díle měl být konec více než dost naplněného programu. Milhaudova skladba Vůl na střeše je sice téměř neznámá, je virtuózně obdivuhodná a do jisté doby i vtipná, ale po Franckově sonátě zněla prázdně a marně. Nic nového, kromě schopnosti protáhnout exhibici, o interpretech nevypověděla, posluchače po jedné čtvrtině musela začít unavovat. Škoda.
Velmi dobrým partnerem byl houslistovi Václav Mácha , třiadvacetiletý vynikající pianista, který oslňoval perfektní technikou a zanícenou prezentací klavírních partů. Ve všech případech byly nesnadné, ve Franckově sonátě obzvláště. Ve vnějším projevu ničím neupozorňoval, přesto tvořil výraznou součást večera.
