Týden po sobě se na koncertech Ceského spolku pro komorní hudbu vystřídala dvě klavírní tria, o nichž koncertní publikum nemá až tak široké povědomí: čtyři roky fungující Martinů Collegium a již deset let hrající Rejchovo trio . Členové prvního tria jsou v dané chvíli ještě studenty HAMU, zatímco jedinci z druhého se věnují řadě jiných činností, ať už pedagogické (Jaromír Klepáč ) či další komorní (Margit Koláčková je violoncellistkou Kapralova Quartet, Petr Maceček zase sekundistou Talichova kvarteta).
Před nedávnem vyšlo Collegiu CD se dvěma skladbami jejich recitálu – Bergerettes Bohuslava Martinů a Trio f moll op. 65 Antonína Dvořáka. Na koncertě zaznělo ještě Baladické trio d moll Vítězslava Nováka. Soubor se prezentoval stejně kvalitně v „živém“ provedení jako na nahrávce a hned úvodním jednovětým triem prezentoval své zásadní přednosti: muzikální spontánní projev, dobré hráčské kvality a dobře smíchanou sólistickou individuálnost s komorní souhrou. Sytým zvukem a niterným projevem mne zaujala zejména Lucie Hůlová , oproti níž se violoncello jako nástroj trochu ztrácelo. V díle Martinů se violoncellista vyrovnal se zvukem partnerů lépe, Dvořák tento důvod k diskusi v jejich interpretaci znovu otevřel (u houslistky se zase ukázalo, že její občasná „klouzavá“ intonace není až tak náhodná). Na poměrně krátkou dobu spolupráce a v podstatě studentský věk má toto trio před sebou zjevnou perspektivu a také čas dolaďovat jednotlivé detaily souhry. Obtížné Dvořákovo trio, jež jasně ukazuje výchozí výšku interpretační laťky, vyznělo spontánně, niterně a plné hudby. Skladbu jejich zaštiťovatele v názvu, Bergerettes Bohuslava Martinů, hráli s lehkostí a snahou o perfektnost. Novák v úvodu nastiňoval, kudy a kam chtějí interpretačně jít. Mají rezervy a tedy z čeho brát.
Rejchovo trio připravilo pro svůj recitál v Rudolfinu zajímavý program: Klavírní tria Clauda Debussyho (G dur ), Sergeje Rachmaninova (g moll ), Dmitrije Šostakoviče (e moll ) a premiéru Tria Jiřího Gemrota. Vyváženost souhry tria závisí na propojení a vyrovnanosti zvuku houslí a violoncella, neboť klavír je vždy schopen se těmto nástrojům v doprovodu přizpůsobit a ve svém sólovém postavení lehce dominuje intenzitou zvuku nástroje. Jestliže trio Martinů Collegium má nesmírně zpěvnou a vitální houslistku, v triu Rejchově je tímto jedincem violoncellistka Margit Koláčková. Petr Maceček je vynikajícím hráčem s velkou zkušeností, v každé interpretované skladbě však bylo místo, v němž bych očekávala větší záběr jeho tónu, a to nejen dynamicky, ale i výrazově. Slyšela jsem to ve skladbách tak zvukově rozdílných, jako je Debussy a Rachmaninov; to, co mohlo být v prvém případě přijatelnou zvukovou cudností, ve druhém už zjevně chybělo. Kupodivu se mi to nezdálo v Šostakovičově díle, v němž interpretační zapojení každého umělce koncentrovalo všechny síly souboru a dalo skvělý posluchačský zážitek. Premiéra tria soudobého českého skladatele v provedení Rejchova tria přinesla poznání hutné, jednověté skladby, která v nemalém rozsahu (zhruba dvaceti minut) několika kontrasty ozvláštnila mísení rázných a lyrických částí. Trio respektuje i sólistické vyznění jednotlivých nástrojů, vzpíná melodickou linku a předkládá posluchači vnitřní dilema, jež oživením skladatelova zápisu interpreti přinášejí. Novinka se setkala s pochopením a úspěchem.
