V rámci cyklu Stamicova kvarteta se v sále Martinů představil americký soubor Alexander String Quartet , který českému publiku uvedl méně známé skladby: Smyčcový kvartet Samuela Barbera, Gershwinovu Ukolébavku a Smyčcový kvartet Juraje Filase Rapsodie v tmavěmodrém . Společně se Stamicovým kvartetem pak zahráli Mendelssohnův Oktet Es dur . Kvartet amerického skladatele 20. století připomínal skladbu pozdně romantickou, převratným hudebním vývojem nedotknutou. Nicméně přinesla spoustu melodičnosti, pomalá věta pak kromě toho sólistické příležitosti jednotlivým hráčům. Úprava Gershwinovy Ukolébavky byla spíš ukázkou amerického vkusu než něčím závažnějším. Filasův jednovětý, avšak rozsáhlejší kvartet s citací slavné melodie z Gershwina byl ve svém sdělení naléhavý. Bylo by třeba hlubšího rozboru na postižení všeho, co skladatel mnohovrstevnatým dílem zamýšlel; lze jej pouze charakterizovat nepřesnými slovy jako melodické, srozumitelné, dramaticky vzepjaté, rozumějící nástrojům a jejich souhře. Skrze jadrnou muzikantskou interpretaci Američanů usuzuji, že oslovil i je. Ve druhé půli koncertu se Stamicovci s hosty sesedli k oktetu, dílu velmi nesnadnému. Je pochopitelné, že hostující primárius hrál prim i v oktetu, avšak Jindřichu Pazderovi by tento part vyhovoval mnohem lépe. Americký houslista Ge-Fang Yang měl sice virtuózní techniku, ale poměrně slabý tón, což do té chvíle interpretovaná díla naznačovala, ale neupozorňovala na to tolik, jako rozezpívaný a v oktetu o to víc akcentovaný prim. První a druhá věta vyšly z celku lépe, další dvě byly poznamenané technickými obtížemi a souhrou. Hostující umělci i koncert svým programem a atmosférou dosáhli značného ohlasu posluchačů.
Velmi zajímavý byl koncert kontrabasisty Jiřího Hudce a violisty Jana Pěrušky . Sólistická kvalita obou není neznámá, navíc program byl přínosný, zajímavý a poučný. Obdivuhodná technika Jiřího Hudce vytáhla z nástroje tóny nečekané, lahodným zbarvením i vysokou polohou. Sólová skladba Motivy Emila Tabakova dokazovala, že kontrabas může být i virtuózním nástrojem současnosti. Dvě skladby méně známých starých skladatelů J. M. Spergera a K. D. von Dittersdorfa pro violu a kontrabas nejen že zněly úchvatně, ale také dokazovaly, jak staří mistři toto spojení dobře znali a uměli využít zvukových prolnutí obou nástrojů k netušeným posluchačským zážitkům. Jan Pěruška dal zvuku violy oduševnění i vroucnost a vzhledem ke kontrabasu i „houslovou“ zvukovou polohu.
Pražákovo kvarteto si do svého recitálu v Rudolfinu přizvalo klavíristku Sachiko Kayaharu , aby s nimi interpretovala Schumannův Klavírní kvintet Es dur op. 44 . Zvukově vyvážená souhra prozrazovala, že s touto citlivou a technicky vyváženou pianistkou nespolupracují poprvé. Nádherně zvukově znějící violoncello a viola ve druhé větě, razantní, avšak dobře vystavěná a dynamicky vyvážená třetí věta pak kulminovaly v pianisticky exponovaném závěru. Interpretačně i posluchačsky efektní závěr koncertu nezastínil dojem z premiérované skladby Krzysztofa Pendereckého, Sextetu pro klarinet, lesní roh, smyčcové trio a klavír ; dechových nástrojů se ujali mladí interpreti Jiří Kotal a Přemysl Vojta . Rozlehlé dvouvěté dílo působí zvláštní, sytou emocionalitou, které autor dosahuje umně propracovaným proplétáním dechů a smyčců, jimž je klavír hlasem partnerským i doprovázejícím. Tato celková vyváženost nástrojová a potažmo zvuková dává dílu vnitřní tep a barevnost. Všichni interpreti se snahou muzikantsky vyplnit neběžnou partituru předali posluchači nevšední zážitek při seznámení s novým dílem. Haydnův Kvartet A dur op. 20 , provedený úvodem, byl perličkou v lehkosti interpretace: zvuková kultivovanost, skvělá souhra a technika bez kazu jen dokazovaly, že Pražákovo kvarteto je ve výborné formě.
