Nazveme-li něco excelentním, využíváme tak označení pro situaci, kdy „někdo či něco vykazuje vynikající a vysoce ceněné vlastnosti“. Zahajovací večer komorní řady Dvořákovy Prahy, který se konal 6. září v Dvořákově síni pražského Rudolfina, představil umělce, jejichž hra vykazovala tyto parametry u každého jednoho z nich. Konkrétními hvězdami večera byli samozřejmě dva sólisté, a to houslista Daniel Hope a pianista Ivo Kahánek. Jejich třpyt by ovšem tolik nevynikl, pokud by za nimi nebylo dokonalé nebe, tvořené členy Zurich Chamber Orchestra. Poprvé se stal kurátorem komorní řady zahraniční umělec a vzhledem k tomu, jaké další interprety se mu podařilo pro tuto příležitost zlákat (David Finckel, Josephine Knight, Paul Neubauer a další), se z tohoto faktu můžeme jenom radovat. Dramaturgii večera lemovala dvě díla patřící do notoricky známé hudební literatury komponované pro komorní orchestr – úvod patřil Mozartově Serenádě G dur, KV 525, „Malé noční hudbě“, závěr pak Serenádě pro smyčcový orchestr E dur, op. 22, B. 52 Antonína Dvořáka. Samotné provedení už se ovšem řadilo k zážitkům, v nichž není po notoričnosti ani stopy.
Zurich Chamber Orchestra je složen z technicky skvěle připravených hráčů a celé těleso na pódiu působí jako klidně a hluboce prodýchaný organismus. Většina členů se velmi často (a opravdu věřím, že spontánně) usmívala a hráči na sebe ve službách co nejpůsobivějšího výkonu jemně pokyvovali a „pomrkávali“. Byla to jednoduše vzorová ukázka efektivně fungující oční a pohybové interakce napříč celým orchestrem, vycházející ze zjevně kolektivní potřeby prožít, a tedy zahrát a předat každou, byť sebemenší hudební frázi a myšlenku zcela naplno. Energie, kterou tento ansámbl na pódiu vyzařuje, mi výrazně připomínala fenomenální a již pověstnou koncentrovanost, preciznost a jakousi interpretační semknutost Berlínských filharmoniků. Dle mého názoru se může Švýcarsko jednoznačně chlubit jedním z nejlepších evropských komorních orchestrů. Mimochodem, jen co jsem stihla zaregistrovat z hlediště, první cellista a jedna violistka si vychutnávali minimálně jednu třetinu večera hraní zpaměti. Celková tendence nebát se očima odpoutat od pultů, je u tohoto orchestru velmi suverénně a sympaticky působící prvek.
U Mozarta bylo vše krásně vyslovené, kontrastní dynamické plochy brilantně odříznuté, celková agogika promyšlená, leč přirozeně působící. Snad jen poslední věta by si zasloužila (stejně jako členové orchestru), kdyby koncertní mistr nasadil méně kvapné tempo. Jím zvolené bylo opravdu hraniční. Po tomto sladkém a načechraném hudebním pamlsku následoval další, s mnohem ostřejšími ingrediencemi, ale neméně lahodný – fantastický Dvojkoncert Erwina Schulhoffa, původně komponovaný pro flétnu, klavír a orchestr a pro tento večer provedený ve verzi pro housle, klavír a orchestr. Toto „klasické“ dílo, ovšem komponované pod silným vlivem jazzové a toho času experimentální hudby, je jedním z klenotů české hudby první poloviny dvacátého století. Silně expresivní třívětý koncert se stal k Mozartovi tím správným kontrastním elementem, který umocnil výjimečnost večera. Houslového partu se ujal sám Daniel Hope a ke klavíru přizval Ivo Kahánka. Dovolím si uvést jednu velmi osobní a neodbornou myšlenku. Myslím, že byl-li v sále nějaký pianista či houslista, muselo mu nejméně jednou proběhnout hlavou něco ve smyslu „tak to bych hrát nechtěl“:-).
Velmi náročné party obou sólových nástrojů mohou ožít pouze pod rukama interpretů vybavených nejen špičkovou technikou, ale především bohatou pódiovou zkušeností a nadstandardním hudebním intelektem. A jak se opět potvrdilo, tím vším oba pánové disponují královsky. Dlouhými virtuózními gejzíry (v partech obou sólistů) napříč mnoha oktávami prostupoval orchestr tvořící betonovou oporu jak v tempu a frázování, tak ve vykreslování celkového profilu a charakteru skladby. V pomalé větě byl člověk hypnotizován nejen mírně orientálním nádechem melodií samotných, ale především mezi oběma sólisty nataženou emoční pavučinkou, která se zjevovala prostřednictvím jejich hráčských dialogů a značila krásně fungující hudební empatii obou interpretů. Třetí věta byla pak už jedna velká strhující přehlídka toho, jak to vypadá, když se na pódiu sejde společenství nejpovolnějších, a to ve všech ohledech. Mám tušení, že pražské publikum tuto skladbu zase dlouho neuslyší, a v tak fenomenálním provedení už možná nikdy. V přídavku zazněla Dvořákova Sonatina pro housle a klavír, a zněla jemně, pokorně, obyčejně, jako když si dva malí kluci jen tak hrají oblíbenou melodii – zkrátka skvostně. Druhá půle večera, tvořena Dvořákovou Serenádou, pak už jen potvrdila všechny již zmíněné přednosti orchestru. Bývá-li muzikology toto dílo přibližováno jako „bezstarostné a nekonfliktní“, stejně tak by se dalo charakterizovat i jeho provedení švýcarskými hosty. Orchestr nádherně pracoval s barvami jednotlivých nástrojových sekcí a především hluboké smyčce rozezněly (i přes svůj skromný počet) Dvořákovu síň obdivuhodnou intenzitou. V závěru si neodpustím zmínit jedno své toužebné přání – kéž se opět navrátí časy, kdy publikum vědělo, že tleskat mezi větami je z mnoha důvodů forma neomalenosti a bezohlednosti!
