Komorní večer 28. května v Rudolfinu byl věnován osobnosti André Previna , amerického klavíristy, dirigenta, aranžéra a skladatele světového renomé. Nesmírně všetranný umělec židovského původu, letos jednaosmdesátiletý (pokud je 1929 správný rok jeho narození), emigroval se svou rodinou z Berlína do USA v roce 1939. Již o deset let později se dokázal prosadit v Holywoodu, kde začal psát filmovou hudbu i řídit místní filmové orchestry. Je autorem hudebního aranžmá tak úspěšných filmových verzí muzikálů, jako ve své době byly Gigi (1958), Porgy a Bess (1959) a My Fair Lady (1964), za něž obdržel cenu Americké filmové akademie Oscar. Kromě úspěšné dirigentské kariéry (Houston Symphony, London Symphony, Pittsburgh Symphony, Royal Philharmonic, Los Angeles Philharmonic Orchestra) působil od 50. let minulého století také jako vynikající jazzový pianista. Previn je jedním z mála klasicky školených pianistů, kteří dokázali proniknout do světa jazzu. Jako skladatel je např. autorem opery Streetcar Named Desire z roku 1998. V posledních letech se věnuje převážně kompozici. Na festival Pražské jaro přivezl svou novou Sonátu pro klarinet a klavír , kterou zde uvedl ve světové premiéře. Ta se stala také vrcholem večera, jenž na sebe oprávněně soustředil hlavní pozornost. Je to nástrojově vděčná kompozice, posluchačsky přístupná, ale i meditativní, místy ostře disonantní, místy budovaná z diatonické melodiky, odvozené odkudsi z gospelu či rhythm and blues. Tyto inspirační zdroje jsou přetaveny v dobře znějící, nápaditý a svěží mainstream s četnými coplandovskými, ale i bartókovskými reminiscencemi. Dialogická struktura Sonáty je naplněna transparentní, chytrou, intelektuálně hravou hudbou, která nepostrádá rytmický drive a je do značné míry psána na tělo klarinetistovi Thomasu Martinovi , který ji také v Praze s Previnem společně provedl. Komorní večer byl zahájen kompozicí Gra letos stodvouletého nestora americké hudby Elliotta Cartera, drobnou studií pro sólový klarinet, věnovanou Witoldu Lutoslavskému k osmdesátinám. Staccatované tóny, rozhozené zdánlivě stochasticky po celém tónovém rozsahu nástroje budí dojem vtipné improvizace, jde však nepochybně o kompozici nesenou pevným tvůrčím záměrem. Smyčcové trio Gideona Kleina, komponované na podzim roku 1944, působí, na podmínky, ve kterých skladba vznikala (ihned po jejím dokončení byl Klein transportován do Osvětimi), velice svěžím, bezprostředním dojmem. Je to hybná hudba, centrálně sdružená kolem variací na lidové téma, rámovaných krajními miniaturními větami. Představili se zde, jakož i v dalších skladbách večera, Mozartově Klarinetovém kvintetu A dur KV 581 a Klavírním kvartetu Es dur KV 493 , další instrumentalisté, členové Boston Symphony Orchestra, houslisté Si-Jing Huang a Michael Ludwig , violista Mark Ludwig a violoncellista Sato Knudsen . Provedení obou skladeb bylo přijatelné, dosáhlo očekávané festivalové úrovně, byť takříkajíc s odřenýma ušima. Smyčce střídaly dobré okamžiky se slabšími, z nichž nejvíce rušily intonační nejistoty ve viole, zejména ve 3. variaci 4. věty Kvintetu A dur. O nějakém náročnějším nastudování tu těžko hovořit, nicméně večer přinesl příjemný zážitek spontánního komorního muzicírování. Nespornou kvalitu představoval klarinet Thomase Martina, jenž na sebe upozornil čistým rovným tónem, s bohatě odstíněnou dynamikou v nižších hladinách. Previnova prstová technika je stále jiskřivá, ale přirozeně již trochu pohodlná, skrytá pod pedálem. Part Kvartetu však přednesl s velkým nadhledem a noblesou, stylem připomínajícím trochu pozdního Baduru-Skodu. Rozhodně může být pražské publikum vděčno za příležitost poznat tuto významnou osobnost americké hudby.
