Recitál, který si švédská sopranistka Miah Persson připravila pro své pražskojarní vystoupení, spolu se svým partnerem u klavíru, skotským pianistou Malcolmem Martineau, lze nazvat komponovaným tematickým liederabendem. Persson sama hovoří o jakési skandinávské verzi, řekněme spíše protipólu, Schumannova písňového cyklu Frauenliebe und -leben (Láska a život ženy), který v tomto jejich lety osvědčeném tematickém večeru tvoří prvou polovinu programu, spolu s písněmi Clary Schumannové – zatímco druhá polovina je tvořena dramaturgicky promyšleným výběrem z tvorby skandinávských skladatelů, Gösty Nystroema, Ture Rangströma, Wilhelma Stenhammara, Bo Lindeho, Huga Alfvéna, Lars-Erika Larssona, Edvarda Griega a Jeana Sibelia. Zcelující tematickou linií je po celý večer citový život ženy, od prvních milostných probuzení až po bolest ze smrti milovaného muže, která vyzařuje z poslední písně Schumannova cyklu.
Komorní večer otevřel výběr pěti písní Clary Schumannové z opp. 12, 13 a 25. Rok 1840 byl pro Claru i Roberta velevýznamný: konečně, s dovršením Clařiny plnoletosti, se mohli vzít, navzdory zatvrzelé nepřízni Clařina otce Friedricha Wiecka, a oba, v reakci na to, spontánně oslavili své nové štěstí intimní tvorbou. I přednesené písně dobře dokládají, že Clara byla zkušenou a nadanou komponistkou, a v jejich skladatelském manželství rozhodně ne jen tím druhým do počtu. Její kompoziční výstup obsahuje cenné plody, za vrcholné dílo je považováno Trio g moll, op. 14, ale dobře hodnoceny jsou i některé její písně. Většina z nich vznikala během onoho šťastného roku 1840, jenž byl pro oba rokem písní. Vznikaly v domácí pospolitosti, a často tak, že se jeden druhému svěřovali s novým kouskem ještě dříve, než na notičkách oschl inkoust. Ty Clařiny na nás i dnes působí v melodické invenci původním dojmem, přes přirozený vliv Robertův, pokud jde o dramaturgické formování klavírního doprovodu. Zvláště prvé tři z op. 12, na slova Friedricha Rückerta, zapůsobily svým ušlechtile vznosným eklekticismem, byly předneseny se všemi křehkými nuancemi, jako drobné komorní lyrické klenoty, bezprostředním tónem a bez přílišného lpění na titěrném detailu.
I v cyklu Láska a život ženy, jehož decentní provedení se stalo vrcholem večera, odolala Miah Persson všem svodům, jež mohou tyto křehké lyrické miniatury nabízet. Otvírá posluchači citový svět spíše mladé ženy než omámené pubescentky; ano, svět často romanticky vznícený, ale neoslazovaný za každou cenu rafinovanou dívčí prostotou a naivitou. I díky citlivému, ztišenému doprovodu Malcolma Martineau se podařilo oběma umělcům imponujícím způsobem vystavit poetický oblouk od prvotního okouzlení v písni Seit ich ihn gesehen, přes projevy hluboké sdílené lásky, až k tiché bolesti nad skonem drahé duše (Nun hast du mir den ersten Schmerz getan). Malcolm Martineau patří k nejvyhledávanějším písňovým doprovazečům, byl a je partnerem takovým pěvcům jako Janet Baker, Thomas Allen, Susan Graham, Thomas Hampson, Angelika Kirschlager, Felicity Lott, Anne Sofie von Otter, Bryn Terfel či Magdalena Kožená (s níž vystoupil i na PJ 2013). A názorně předvedl i tentokrát, v čem spočívají jeho kvality. Při celkově velmi ztišených dynamických hladinách neoslyší jediný moment, jedinou příležitost k vášnivému vzedmutí, a jeho pozornost k vokální lince je příkladná. Posluchač, který vnímá toto dokonale stmelené komorní duo, si možná ani neuvědomí onen zázrak výrazové jednoty, díky naprosté přirozenosti, samozřejmosti a vnitřní logice, která přichází přes rampu až k němu.
Tato dramaturgická jednota zdobila i druhou polovinu večera, složenou z výběru ze skandinávské tvorby, kterou oba umělci připravili s velkým rozmyslem a pozorností, a to nejen ke zvolené tematické linii, ale také vzhledem k možnostem křehkého sopránu Miah Persson. Její hlas je vzácný nástroj, jehož lyrické, ale i koloraturní kvality Persson trvale osvědčuje od počátku milénia na všech významných světových scénách, ať už jako Zuzanka, s níž debutovala, Pamina, Frasquita, Nannetta či Sofie, ale i jako Fiordiligi či Tebaldo. Praha mohla tentokrát ocenit i její kvality jako písňové interpretky. V čem spočívají? Tak jako u každého komorního pěvce především v pozornosti ke slovu, k básnickému obsahu, a samozřejmě v perfektní výslovnosti. To vše z Persson činí jednu z nejpovolanějších interpretek dneška v oboru písňové tvorby. Zvolený, tematicky sevřený výběr podtrhl sice jen jeden rejstřík jejího mistrovství, křehké poetické kvality jejího lyrického sopránu, ten však naprosto přesvědčivě. Svět severského liedu, tak jak nám byl představen, přinesl i při daném obsahovém vymezení překvapivou pestrost výrazovou i náladovou, často je to dialog dívky/ženy s přírodními živly, když teskní po svém milenci. V těch písních je vikinský smutek, elegie i vášeň – vše prezentováno s vybraným vkusem, decentně, bez jakékoli hysterie, koketerie a podbízivosti. Pokud jde o severskou píseň, těžko si představit lepšího, zapálenějšího advokáta, než se jí v současné době dostává v osobě Miah Persson. Pěvkyně okouzlila svým stále svěžím hlasem, bezprostředností projevu, komorně ztišeného ve výrazu, ale i s dávkou vášně, byť dávkované velmi uměřeně. Ve spojení se svým partnerem, spoluautorem večera – a Martineau je opravdu mnohem více než pouhým doprovazečem – připravila svému publiku večer vzácné krásy, zakončený dvěma přídavky z Griega a Sibelia.
