Včerejší recitál Adama Plachetky s doprovodem pianisty Garyho Matthewmana v rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu potvrdil, že v současnosti nejúspěšnější zpěvák naší mladé generace zraje ve svém projevu s noblesou, klidně, ale jistě. Po Novoročním koncertě České filharmonie, kde Plachetka zpíval společně se svou manželkou Kateřinou Kněžíkovou zcela odlišný repertoár italského belcanta, na komorním večeru v Rudolfinu předvedl německojazyčný písňový repertoár v sympatické ose tradiční dramaturgie Mozart – Strauss – Schubert. V mozartovském bloku zaznělo například rozverně uštěpačné Warnung, démonický Der Zauberer nebo vojensky řízná píseň Ich möchte wohl der Kaiser sein. O tom, že má Plachetka smysl pro humor a dokáže ho uplatnit na jevišti, se mohlo české publikum přesvědčit v poslední době několikrát, včera mě však mnohem víc uchvacoval v lyrických pasážích jako například v Abendempfindung, zadumaném, niterném a smířeném jako kdyby z Plachetky promlouval moudrý stařec s dýmkou v ruce. O tom, že s přibývajícími zkušenostmi získává i mnohem větší cit pro text a ponor do každého jednotlivého slova, které zpívá, přesvědčil publikum Straussem a Schubertem (Die Nacht, Traum Durch die Dämmerung, Die Forelle…). Dokázal vystavět minidramata (skvělý Erlkönig !) s velkým tahem, napětím a zároveň se nebál proud občas pozastavit, pohrát si s výslovností, zabarvit vokál tak, jak si to žádala hudební logika, šeptnout na úkor technického tónu… Bohatý a barevný večer německého romantismu završil Plachetka čtyřmi přídavky, první z nich, Hospodin jest můj pastýř, zazněl jako tichá a neokázalá modlitba (ticho bohužel nevydrželo po celý večer, nechte pro pána krále příště ty mobily doma!) a tím si publikum definitivně získal. Rudolfinum patřilo Plachetkovi.