V Zrcadlové kapli pražského Klementina se v úterý 26. května rozezněl další koncert nového celoročního cyklu komorních večerů. Pro roli dramaturga byl osloven náš přední klavírista Karel Košárek (rozhovor o koncertě zde). Roli dramaturga si ke své koncertní činnosti od roku 2010 přibíral během každoroční přípravy festivalu Musica Holešov a v Zrcadlové kapli dnes může nově zúročit své zkušenosti. Karel Košárek má v Zrcadlové kapli skutečně ambiciózní cíl – docílit, aby každý z koncertů cyklu byl jiný svým vyzněním i tématem. Čtvrtý koncert byl ve znamení dechových nástrojů, které zatím v cyklu nebyly zastoupeny. Program i celková nálada večera publikum zavedla do Paříže začátku 20. století. Spolu s Karlem Košárkem vystoupila v uměleckém přednesu Soňa Červená, hobojista Vilém Veverka a původem izraelský fagotista Mor Biron. Už při příchodu do Zrcadlové kaple napříč dvorem Klementina mě zaujalo, že před vchodem 10 min před koncertem vládne trochu jiná atmosféra, než bývá před koncerty vážné hudby běžné. Větší část publika stála v hloučkách před vchodem, lidé se zjevně dobře bavili jako by se všichni už znali… Teprve když jsem vešla do předsálí, všimla jsem si, že jedním z důvodů dobré „předkoncertní“ nálady je mimo jiné skvělé víno, které si užívali snad všichni návštěvníci koncertu.
Sklenka vína se stává stále více povinnou „společenskou součástí“ koncertů, ovšem na tomto komorní cyklu je to jinak. Víno je tu povýšeno na umění a nebylo překvapením, že se publikum do Paříže počátku 20. st. vydalo společně s kvalitním francouzským vínem. A musím konstatovat, že se jedná o skvělý nápad, který si návštěvníci těchto koncertů velmi oblíbili. Zrcadlová síň byla téměř zaplněná, přitom právě tento cyklus začíná tradici kvalitních a stálých komorních koncertů teprve vytvářet a to bez výrazné mediální podpory a propagace. Pořadatelé svými nápady a kvalitními programy bojují doslova o každého stálého posluchače. Komorní večery v Zrcadlové kapli tak svým charakterem postupně budují stálé publikum z řad milovníků hudby, kteří ale na koncerty chodí nejen za zajímavým hudebním zážitkem, ale chtějí se také dobře bavit. Každý koncert je zavede do jiné hudební nálady a tematiky a spolu s hudbou i skvělé víno… Degustátorka Hannah Balaštíková totiž víno vybírá pečlivě ke každému koncertu. Jak mi prozradila, víno připravuje skutečně tak, že si každou uváděnou skladbu poslechne, hudbu na sebe nechá působit a při poslechu vybírá víno, které svou zemí původu i odrůdou nejlépe ladí s nástroji i hudebním obsahem… A tak jsem se ještě před vstupem do koncertního sálu dozvěděla, že se k Triu pro hoboj, fagot a klavír Jeana Francaixe nejlépe hodí francouzské víno Côtes du Rhône „Parallele 45“ (skládá se totiž ze tří odrůd, které souzní s klavírem, hobojem a fagotem…), víno Grand Cuvée de la Chevalière se naopak díky své odrůdě Chardonnay hodí k rozverné hudbě Erika Satieho… Pro popíjení během celého večera se prý naopak hodí víno barvy tmavých třešní a plného těla Côtes du Rhône „Secret de Famille“ … Tolik alchymie vína, nalijme si číši, vstupme do Zrcadlové kaple a vraťme se v čase do Paříže počátku 20. st.
Úvodní Trio pro hoboj, fagot a klavír Jeana Francaixe okamžitě potvrdilo kvality všech hráčů. Osobně jsem hned v úvodu koncertu obdivovala Karla Košárka. Přestože ho čekal náročný klavírní part, rozhodně si před koncertem neužíval klidu v šatně a patřičné soustředění. Na jeho bedrech coby dramaturga i organizátora bylo před koncertem vítat významné hosty v předsálí, pronést úvodní slovo a hned poté sednout ke klavíru… Hned první fráze dechových nástrojů potvrdily také hráčské mistrovství hobojisty Viléma Veverky a fagotisty Mora Birona. Přestože toto dílo v Zrcadlové kapli v úterý provedli veřejně poprvé, jejich vzájemná sehranost i cit jeden pro druhého se nedala přehlédnout. Vilém Veverka s Morem Bironem společně hrají v dechovém souboru Ensemble Berlin Prag, který spojuje české a německé umělce. Fagotista Mor Biron sice pochází z Izraele, ovšem o jeho kvalitách svědčí místo jeho působení – Berlínská filharmonie. V úvodní hudbě Francaixe i v závěrečném Triu pro hoboj, fagot a klavír Francise Poulenca publikum ohromil překrásně stavěnými táhlými frázemi a krásným zvukem i barevnou paletou nástroje – ve vyšších tónech se barva zvuku blížila saxofonu, v nižších kontrafagotu… Pokud byl cíl dramaturga Karla Košárka během koncertu představit jednotlivé nástroje také sólově, je pouze obrovská škoda, že právě Mor Biron svůj nástroj během tohoto večera sólově nerozezněl. Představy dramaturga se někdy nepotkají s realitou a možnostmi umělců. Musíme Moru Bironovi spíše poděkovat, že na pražský koncert vážil cestu v neuvěřitelně pracovně vypjatém období a zúčastnil se koncertu alespoň jako komorní hráč.
V roli sólistů tak během večera ve druhé polovině koncertu vystoupil Karel Košárek s virtuózně podaným klavírním cyklem Bohuslava Martinů z roku 1926 – Film v miniatuře. Hned poté sólový hoboj rozezněl Vilém Veverka ve skladbě Aulodie op. 34 od Thomase Daniela Schlee. Tady dramaturg Karel Košárek upřednostnil nasměrovat reflektory na samotný nástroj spíše než do Paříže počátku 20. st. Thomas Daniel Schlee je totiž současný rakouský autor a tematicky ho k programu večera vzdáleně pojí pouze jeho studium kompozice ve třídě Oliviera Messiaena… Skladba Aulodie ale hoboj rozezněla v dlouhých frázích ve všech jeho polohách a v nezvyklé intenzitě, a byla rozhodně zajímavým zpestřením večera.
Osobností první poloviny večera byla bezpochyby Soňa Červená. Ostatně Satieho dílko Sporty a jiné kratochvíle dnes právem může svým způsobem považovat za „své“. Právě Soňa Červená texty přeložila z francouzského originálu a celou skladbu povýšila na sled jednadvaceti malých hereckých etud. Soňa Červená navíc vždy interpretuje cyklus trochu jinak a podle nálady také co nejvíce využívá konkrétní prostředí pódia. Ostatně sama si interpretaci zjevně užívá jako by právě surrealisté se svou životní lehkovážností i bláznivě humorným pohledem na život patřily k jejím nejoblíbenějším uměleckým okruhům… O naturelu Satieho hudby v tomto díle svědčí i údaje, které sám napsal do rukopisu:“…listujte jedním prstem a usmívejte se…“ A datum vzniku? Máme přesný údaj svědčící o skladatelově rozpoložení – v rukopisu je zápis: „25.květen 1914, ráno bez snídaně“. A tak se tento úsměvný cyklus rozezněl v Zrcadlové kapli s jednodenním zpožděním na své 101. narozeniny, ovšem před publikem, které mělo možná v době poslechu po večeři, ale rozhodně bylo na poslech už předem naladěno patřičným francouzským vínem…
Program, který nás zavedl do surrealistické Paříže, ukončil jarní sérii těchto Komorních večerů v Zrcadlové kapli Klementina. Upřímně přeji pořadatelům i dramaturgovi, aby se ve stejném nadšení dařilo i podzimním třem dalším koncertům a cyklus tak dobře odstartoval i do mnoha dalších úspěšných let.
