První ročník hudebního festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé zahájil komorně pojatý koncert v Sukově síni pražského Rudolfina. Festival podporovaný mimo jiné Institutem terezínských skladatelů a Památníkem Terezín si dává za úkol seznámit posluchače s pozitivně vnímanou přesto pouze sporadicky uváděnou hudební tvorbou židovských skladatelů, kteří navzdory neútěšné situaci pokračovali ve snahách o pestrý kulturní život terezínského ghetta. Zatímco většinou sestávají programy zahajovacích koncertů festivalů převážně z velkolepých, často orchestrálních děl, dramaturgové Věčné naděje se rozhodli pro přístup zcela opačný – koncertu vévodil klavír. Jako první zazněl čtyřdílný cyklus Leoše Janáčka V mlhách následovaný Sonátou pro klavír č. 7 Viktora Ullmanna, program uzavřel Ullmannův melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Oba ryze klavírní kusy interpretoval klavírista Martin Kasík, Ullmannův melodram pak zazněl v podání klavíristy Karla Košárka a herečky-recitátorky Jany Podlipné.
Přestože původní program uváděl Janáčkovo dílo až po Ullmannově sonátě, ještě před počátkem bylo prozřetelně změněno pořadí obou skladeb. Výsledek byl stylisticky čistší a díky kontinuitě mnohem lépe demonstroval hudební tendence doby a válce navzdory probíhající vývoj. Martin Kasík uchopil Janáčkovo dílo energicky a s širokou paletou výrazových prostředků. Navzdory pestrému dynamickému odstínování, strmým změnám tempa a ostrým kontrastům úhozu nebyl hudební projev přesycen technickým chvastounstvím a samoúčelnou virtuozitou. Nepřeslechnutelná syrovost, nepatetičnost a nesmlouvavost interpretace dodala Janáčkově hudbě působivý dojem objektivity. Potěšily obzvláště konce hudebních frází, které Kasík zbytečně nepřetahoval a netvořil tak prázdné emoční vypětí tam, kde nebylo. Je třeba zdůraznit, že Kasík tohoto výsledku nedocílil ani tak redukcí hudebních prostředků, jako spíše jejich účelným zapojením. Z hlediska hudebního přednesu se tedy jednalo o působivou interpretační ekvilibristiku.
V podobném duchu se nesla také Sonáta pro klavír č. 7 Viktora Ullmanna. Díky uvážené interpretaci vyniknuly hravé rytmické struktury zasazené do jinak vážného a melodicky i harmonicky bohatého hudebního přediva. Ullmannova skladba často oscilovala mezi několika hudebními styly a bylo právě na Kasíkovi, aby vhodně zvýraznil kontury jednotlivých ploch. Působivý byl obzvláště závěr skladby sestávající z variací a fugy na hebrejskou píseň. Až do nástupu samotné fugy postupuje skladba s očekávatelnými dynamickými vrcholy i poklesy, jakmile však zaznělo samotné fugové téma, směřovala celá skladba stále ráznějšími údery až k brilantnímu konci. Tato nezastavitelná přímočarost představovala efektní kontrast k odstupňované a bohaté dynamice.
Koncert uzavřel Ullmannův melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Hudební melodram slýcháme v koncertních sálech relativně sporadicky, přesto v době svého vzniku zastával pevné místo mezi dalšími hudebně dramatickými žánry. Ve dvacátém století se zájem o spojení hudby a slova obrátil opět k melodramu. Viktor Ullmann si jako předlohu zvolil veršovanou fantasii Rainera Marii Rilkeho popisující chlapeckou touhu po setkání se zralou ženou, příběh končí nevyhnutelnou smrtí v boji. Právě tato nevyhnutelnost a předtucha smrti resonuje s osudem samotného Viktora Ullmanna čekajícího s ostatními na blížící se transport do Osvětimi. Navzdory vší tragice zůstává Ullmannova skladba průzračná a hýří nejen vážnými motivy, ale také rozvernými a požitkářskými melodiemi, které kopírují průběh příběhu korneta Kryštofa Rilka. Z hudebního hlediska je nicméně patrný kompromis mezi slovem a samotným hudebním doprovodem, který – porovnáme-li jej s předcházející Sonátou č. 7 – je spíše účelný.
Tam, kde to hudba dovolila, dokázal klavírista Karel Košárek umně uchopit opratě a dosáhnout na ploše pár taktů plného hudebního vyznění. Většina dramatického efektu nicméně spočívá na bedrech recitátora. Herečka Jana Podlipná se práce chopila s vervou a hned z počátku nasadila ráznou deklamaci, která se s uhánějící hudbou výtečně snoubila. Je trochu škoda, že po většinu času se její intonace pohybovala kolem jednoho tónu a přes účelnou práci s dynamikou se příliš nevěnovala barvě hlasu. Ve vypjatých momentech dokázala dobře zvýraznit drama příběhu, avšak tam, kde zaznívala odlehčená nálada, hlas Jany Podlipné stále vzbuzoval jakousi vážnost a rezervovanost. Naopak výslovnost nelze v tomto případě než pochválit – Jana Podlipná dokázala i v oněch vyhrocených okamžicích zůstat dokonale srozumitelná.
Zahajovací koncert festivalu Věčná naděje seznámil posluchače s komorní hudbou stále ještě nedostatečně doceněného skladatele Viktora Ullmanna – od jehož narození uplynulo v tomto roce 120 let – a v relativně krátkém programu dokázal nastínit, proč stojí za to aktivně propagovat a uvádět terezínské autory. Jelikož se jedná teprve o první ročník, nezbývá než doufat, že zápal a dramaturgická pestrost zůstanou organizátorům i do dalších let. Festival uvede několik koncertů přímo v Terezíně, což se zdá jako dobrý krok, který by mohl obnovit kulturní život tohoto stále ještě ztichlého města.
