Jednou z morálních povinností veřejnoprávních orchestrů by mělo být uvádění české hudby 20. století, včetně děl zapomenutých, a kvalitní soudobé hudby. Bohužel se tak děje spíše sporadicky. Ve dnech 2. a 3. prosince dala Česká filharmonie na program koncertu k 75. narozeninám dirigenta Zdeňka Mácala Violoncellový koncert Karla Reinera (1910 – 1979). Vznikl v době nacistické okupace, což je v náladě hodně znát, a kupodivu zazněl poprvé po téměř sedmdesáti letech, i když se jedná o velmi silné dílo v atematickém stylu. Možná byla „na vině“ právě kompoziční a interpretační náročnost. Ohlas premiéry nebyl valný. Možná to bylo i úrovní provedení, kdy bylo „dobré zboží špatně prodáno“. Jednak jsem měl neodbytný pocit, že to řadu hudebníků obtěžuje, jednak viloncellista Sebastian Foron občas se svým partem spíše zápasil, než aby si s ním s nadhledem pohrával. Navíc jeho tónové dispozice nepatří k nejlepším, jaké jsem v Rudolfinu slyšel.
Večer byl však hlavně ve znamení Johannesa Brahmse. V úvodu zahrál orchestr Akademickou slavnostní předehru c moll , po pauze Třetí symfonii F dur . Mácalův přístup k Brahmsovi je přímočarý, prostý, bez rafinovaností a filigránského přístupu k detailům, což orchestru vyhovovalo, takže mu vyšel vstříc. Výsledek, zvláště u symfonie, byl specifický, svým způsobem originální. Vypjatá emocionalita byla někde působivá, jinde bylo extrovertnosti na mě až příliš. Nicméně jako celek bylo provedení symfonie moc pěkné.
