Také v Hradci Králové se připomnělo 100 let od narození amerického skladatele Leonarda Bernsteina. V pondělí 16. dubna zavítal do východočeské metropole Pražský filharmonický sbor s dirigentem Lukášem Vasilkem, aby zde provedl mimo jiné Chichesterské žalmy. A to v sále Filharmonie Hradec Králové, tělesa, jež letos slaví 40 let existence. Koncert byl tak zároveň součástí projektu Gratulanti pro Filharmonii.
Oslavný koncert měl výtečnou dramaturgii. Zazněly čtyři kompozice pro sbor a instrumentalisty, díky nimž se večer vyklenul s neobyčejnou sugestivitou. Zahájila jej skladba Svatý (Svyati) pro smíšený sbor a violoncello britského skladatele Sira Johna Tavenera z roku 1995. Použitý text je jedním z nejstarších a nejčastěji používaných modliteb ve východní pravoslavné tradici. Zaznívá především při pohřbech, a vyjadřuje tak cestu k posmrtnému životu. Tavener dílo začal psát v době, kdy zemřel otec jeho přítelkyně a vydavatelky Jane Williamsonové. Violoncellový part zpodobňuje kněze, jenž vede dialog se sborem při liturgii. Zároveň je ikonou Krista. Podle pokynů tvůrce by se měl interpret vystříhat jakéhokoli náznaku západního charakteru, což je samozřejmě těžko dosažitelné. Čtyřikrát se vrací nesmírně niterný violoncellový motiv za spodního dronového tónu basů, přičemž pokaždé dojde k čerstvé vokální lázni. Violoncellista Tomáš Jamník se svého partu zhostil na jedničku. V jeho hře byl nejen hluboký cit a duchovní ponor, ale dokázal rozehrát celou škálu emocí, nejen pokoru.
Otče náš pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany Leoše Janáčka navzdory až rebelantskému oproštění se od náboženské ideovosti překvapivě korespondoval s úvodní kompozicí. Na koncertě zazněla druhá verze z roku 1906, v níž figurují vedle sboru sólový hlas a civilně znějící varhany s harfou. Tenorista Jaroslav Březina v roli Krista zůstal člověkem, jak si Janáček přál. Ve svém partu ve třech částech z celkových šesti dokázal rozšířit výrazivo nejen o prosbu a naléhavost, ale též o vztek a další výlučně lidské projevy. Sbor pak pronášel dominantní poselství, a to v různých polohách – počínaje rozverností a konče vypjatostí (Amen). Harfistka Ivana Pokorná a varhanice Daniela Valtová Kosinová hrály s citem i vervou, se smyslem pro odstínění nálad a janáčkovsky nevyzpytatelné nepravidelnosti v rytmu. Kosinová je mimochodem královéhradeckou rodačkou, takže zkušební test nových varhan byl symbolicky i fakticky v těch nejlepších rukou a nohou.
Po přestávce publikum rozpálila skladba Průtrž mračen (Cloudburst) pro smíšený sbor, bicí a klavír, již zkomponoval v roce 1995 americký skladatel a sbormistr Eric Whitacre. Tato nevelká (8 a půl minuty), ale zato výrazově zahuštěná skladba byla inspirována verši mexického básníka Octavia Paze, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Osmačtyřicetiletý hudební tvůrce zpodobnil přírodní jev zvukově vskutku mistrovsky. Barevnou mnohovrstevnatost sborového vokálu umocňovali tři hráči na bicí (Daniel Mikolášek, Šimon Veselý, Antonín Procházka) a klavíristka Lenka Navrátilová. V závěru pak skutečně dopadaly dešťové kapky, byť skrze luskání prsty. Efektní, přitom ale neokázalá skladba a´la musique concréte.
Koncert vyvrcholil dílem oslavence. Chichesterské žalmy pro smíšený sbor, chlapecké sólo, varhany, bicí nástroje a harfu zkomponoval Leonard Bernstein na zakázku anglikánské katedrály v britském Chichesteru v roce 1965. Žalmy znějí v hebrejštině a jsou rozděleny do tří částí po dvou. Úvodní je rytmicky vznětlivá, téměř se swingovými sazbami; oživuje tak populární tvář tvorby Bernsteina, jež je jedinečným způsobem sycena jazzem a americkou lidovou hudbou. V prostřední části se střídá s duchovně vzletným sborem chlapecký soprán, jenž symbolizuje vskutku až dojímavou nevinnost a bezprostřednost. A Ondřej Mikuš, člen pražského chlapeckého sboru Pueri gaudentes, zazpíval úchvatně, čistě, se všemi atributy dítěte jako symbolu naděje lidstva. Závěrečná část se vyznačovala niterností, výraznou lyričností, vroucností a téměř meditačním klidem, respektive odevzdáním. V této žalmové kompozici lze spatřit celou tvář Leonarda Bernsteina, jednoho z nejduchovnějších západních skladatelů druhé poloviny 20. století. A uvědomil jsem si, že ačkoli je považován za jistý protipól tvorbě Arvo Pärta coby představitele duchovní hudby Východu, jejich jazyk je v podstatě totožný. Srozumitelný a plný naděje. Ponorný, krásný, neokázalý. I v případě Bernsteinova majstrštyku podali soustředěný a kongeniální výkon též instrumentalisté: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Daniel Mikolášek (bicí nástroje) a Ivana Pokorná (harfa). Byl to koncert, jenž zůstane pod kůží. A v srdci.
