Skladatel, kytarista a pedagog Jiří Horáček patří dnes bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem mladoboleslavského hudebního života. Není proto divu, že slavnostní koncert, jenž se konal 15. září 2016 u příležitosti jeho 75. narozenin v impozantní renesanční budově Sboru českých bratří a jehož pořadatelem byla společnost Kultura města Mladá Boleslav a.s., přilákal neobyčejně velký počet posluchačů.
Na úvod večera promluvila zasvěceně o skladatelově životě a tvorbě Miroslava Hořáková, zástupkyně ředitele základní umělecké školy v Mladé Boleslavi. Tato škola, kde působí řadu let Jiří Horáček jako pedagog, přichystala pak skladateli malé překvapení: před zahájením vlastního koncertu vystoupila mladá kytaristka Ludmila Mlčochová, bývalá Horáčkova žákyně a nyní studentka Konzervatoře Jaroslava Ježka, a zahrála – velmi hezky a procítěně – dvě skladatelovy kompozice pro sólovou kytaru s romantickými názvy Procitnutí a Sluneční píseň. Celý následující koncert pak kultivovaně uváděla Ludmila Gavurová, programová pracovnice Kultury města Mladá Boleslav, zatímco oslavenec veškeré dění na pódiu vtipně a se sympatickým životním nadhledem glosoval.
Jako první číslo zazněla premiéra skladatelova nejnovějšího díla: Prologu – rapsodie pro klarinet, trubku, trombon a klavír. Jeho interpretace se ujali klarinetista Miroslav Bango, trumpetista Martin Pinkas a trombonista Martin Hermann, ke klavíru usedl osobně sám autor. Skladbu s neobvyklým obsazením bylo možno vnímat jako pozoruhodnou syntézu nejrůznějších hudebních vlivů – od středověké hudby přes jazz až po folklor, to vše ještě navíc působivě okořeněné improvizačními prvky. Hráči si dílo zjevně užívali a potěšení ze hry se lehce přeneslo i na posluchače. Sonáta pro housle a kontrabas, která následovala po Prologu, pochází z dob Horáčkových studií na pražské konzervatoři u prof. Ilji Hurníka. Do jisté míry ji lze považovat za zvukový experiment se dvěma nástroji hrajícími v extrémně rozdílných výškových polohách. Přestože se jedná o rané dílo, vyznačuje se obdivuhodně pevnou formou, sevřeným tvarem a výrazovou vyzrálostí. Houslista Viktor Mazáček a kontrabasista Martin Lustig věnovali nastudování této skladby velkou péči, jejich souhra byla naprosto dokonalá a zvláště pak finální Prestissimo e ostinato bylo v tempu i ve výrazu skutečně strhující. Po této závažné skladbě zazněly dvě drobnější klavírní kompozice: Česká modlitba a Živá voda. Obě skladby mají spíše oddechový charakter a jejich půvabné zpěvné melodie v neobyčejně citlivém přednesu pianisty Miroslava Sekery se poslouchaly velice příjemně. První polovinu koncertu uzavřelo Klavírní trio in G v podání houslisty Jana Kvapila, violoncellisty Jiřího Sládečka a klavíristy Miroslava Sekery. Svěží první věta, komponovaná v sonátově formě, překvapila originálními sólovými kadencemi v sonátovém provedení. Nesmírně působivá druhá věta, pojatá jako passacaglia, plynula klidně, jakoby mimo čas a prostor. Efektní minimalistická závěrečná věta nezapřela inspiraci lidovou taneční hudbou – skladatel v ní dokonce nechal hrát houslistu a violoncellistu na činel. Interpreti jsou dokonalí profesionálové a nebylo pochyb, že udělali vše pro to, aby dílo vyznělo co nejlépe.
Ve druhé polovině koncertu vystoupil smyčcový Orchestr mladoboleslavských rodáků, řízený mladým dirigentem Markem Müllerem. Své vystoupení zahájil orchestr Braniborským koncertem č. 3 G dur Johanna Sebastiana Bacha. Jiří Horáček zařadil toto dílo do programu proto, že Bach je jeho nejoblíbenějším skladatelem. Následující Horáčkova orchestrální fantazie Zrození divadla vznikla u příležitosti 100. výročí otevření divadla v Mladé Boleslavi a měla premiéru 12. listopadu 2009, taktéž v provedení Orchestru mladoboleslavských rodáků. A stejně jako na úvod koncertu, i na jeho závěr zařadil Jiří Horáček premiéru: Chanson o duši pro ženský hlas, klavír a smyčcový orchestr na báseň Věry Ludíkové. Zazpívala jej Jitka Horáčková, dcera Jiřího Horáčka, za doprovodu Orchestru mladoboleslavských rodáků. Klavírní part hrál sám skladatel. Jitka Horáčková má krásný, sytě znějící hlas a naprosto profesionální pódiové vystupování, a její emotivní přednes písně „o duši neomezené časem ani prostorem“ byl působivým završením krásného večera. Mladoboleslavští posluchači po právu odměnili Jiřího Horáčka a účinkující umělce dlouhotrvajícím potleskem vstoje.
