Podvečer Komorního spolku 24. 2. 2015 v Sukově síni Rudolfina nabídl četným abonentům dvě vítězky soutěže Bohuslava Martinů v oboru housle z roku 2013. Obě startovaly s houslovým vzděláváním dřív, než je ve zdejších krajích obvyklé.
Bratislavská rodačka Lucia Fulka Kopsová (1986) dostala housle do ruky poprvé v 5 letech. Už v jedenácti byla výjimečně přijata do třídy Márie Karlíkové na konzervatoři. JAMU v Brně ukončila pod vedením prof. F. Novotného v roce 2010, nyní pokračuje v doktorandském studiu tamtéž. Setkávání s věhlasnými pedagogy na mistrovských kurzech a úspěšná účast na několika domácích i zahraničních soutěžích spolu s četnou praxí sólistickou, komorní a orchestrální, díky nimž prožívala zeměpis v praxi v mnoha lokalitách Modré planety, se obrazily pozitivně v její vyzrálé hře. V Sukově síni se Pohádkou a Písní lásky poklonila „geniu loci“, aby se vzápětí za vynikající spolupráce Renáty Ardaševové vrhla na 3. sonátu Bohuslava Martinů.
Tato nejrozsáhlejší česká repertoárová sonáta vyžaduje nekompromisně jak všechny houslistické ctnosti v nejvyšší míře, tak také smysl pro architekturu, zejména v poslední větě. Lucie Kopsová vládne vědomě a rafinovaně tvořeným kvalitním zvukem, samozřejmou bezchybnou intonací a v bezešvé symbióze s klavíristkou vyprávěly obě dámy příběh tehdejšího skladatelova života (1944) sdělně a přitažlivě. Snad jen malé pihy na kráse představovaly některé změny smyčce, posunující dynamickou hladinu výš, než mnohde záměrně úzkostné a sevřené fráze autorovy předpokládaly. Také na onom pozvolném utahování tempového šroubu skladatelem pečlivě rozvrženým accelerandem budou obě dámy jistě pracovat. Publikum bylo s výkonem obou interpretek velice spokojeno – soudím, že Martinů také…
Po pauze nastoupila vítězka soutěže Bohuslava Martinů, Olga Šroubková. V jejím případě šlo nejen o výcvik (začala ve 3 letech), ale i o nakupení muzikantských genů souběžně s velmi zdařilým pedagogickým vedením. Skoro jako u Josefa Suka: dědeček bývalý sólista a jistý čas koncertní mistr České filharmonie Karel Šroubek, babička sólistka Národního divadla Antonie Denygrová, otec David člen komorních orchestrů, matka Rima Kotmelová, Pikajzenova absolventka moskevské konzervatoře, Jiří Fišer, dlouholetý Olžin učitel na Gymnáziu Jana Nerudy a na konzervatoři, otec fišerovské dynastie. A Olga, cílevědomá, pracovitá studentka s jasně vytyčeným usilováním o vrcholy doma i v zahraničí, t.č. studentka konzervatoře v Hannoveru.
Olga Šroubková má dar bezpečné paměti, takže boří pověru o nutnosti hraní komorní hudby z not. I na soutěži se nedala rušit notami a velice pamětně komplikovanou 3. sonátu B. Martinů odehrála bezchybně zpaměti. Hannoverský způsob výkladu bachovského zápisu se v jejím podání nijak zásadně od pražského nelišil, také proto, že nešlo o historicky poučenou interpretaci. Její akordy v Grave a Fuze ze sonáty a moll zněly mohutně, přesto kultivovaně. Intonace byla křišťálově vycizelovaná i v nejtěžších harmonických uzlech.
Prokofjevovu 2. sonátu D dur máme mnozí v paměti ještě v Oistrachově interpretaci. Přístup Šroubkové dal najevo generační posun chápání zápisu: zatímco Oistrach – potažmo moskevská škola – se až úzkostlivě snažili o co nejoddanější realizaci Prokofjevova textu, (možná i z důvodů osobní známosti se skladatelem), pro současnou generaci není zápis Písmem svatým natolik, aby se neodvážili jej modifikovat sice s respektem, ale ve chvályhodné snaze o lepší zvukové vyznění. Což se týkalo i Šroubkové: v zásadě byla zápisu práva, ale některé smyky se nerozpakovala změnit či rozdělit, i když tím některé detaily vyzněly poněkud jinak. Publikum si toho ovšem nevšimlo, to vědí jen ti, kdo se se sonátou osobně utkali. Bylo to vpravdě tvůrčí hraní nejvyšší kvality, které nadchlo jak publikum, tak recenzenta.
Jen na okraj: v současné době má Česko nejméně 10 houslistů do 30 let, kteří se mohou kdykoli postavit před jakýkoli orchestr. Mělo by se o nich hovořit víc než o formacích pop a rock muzikantů. Nic proti komerci, ale představitelé vysoké hudební kultury v podobě vynikajících klasických hráčů nejen na housle, jsou ti, kteří reprezentují českou hudební úroveň ve světě. Měl by si jich celý národ vážit a všemožně je podporovat.
