Festival Prague Sounds vstoupil do nadcházející koncertní sezony originálním způsobem: nechal vybudovat na Vltavě mezi Žofínem a mostem Legií plovoucí scénu a v pátek 2. září večer na ní uvedl koncert České filharmonie. Hudební produkce nesla název Koncert pro Evropu a byla vnímána jako významná společenská událost – konala se totiž u příležitosti českého předsednictví v Radě evropské unie a festival Prague Sounds ji pořádal ve spolupráci s Úřadem vlády. Koncert byl mj. vysílán v přímém přenosu na ČT1, ČT art a na evropském kulturním kanále Arte Concert.
Plovoucí scéna měla úctyhodné rozměry: hlediště bylo dimenzováno pro 1200 posluchačů a na jeviště se vešlo 170 účinkujících. Přestože vstupenky nebyly nijak levné, byl koncert vyprodán do posledního místa. Další stovky diváků sledovaly celou akci z mostu Legií a z nábřeží u Národního divadla.
Slavnostní úvod koncertu moderoval (s profesionalitou sobě vlastní) Jiří Vejvoda, jenž nejprve pozval na pódium ředitele festivalu Prague Sounds Marka Vrabce. Po jeho krátkém uvítacím proslovu vystoupil premiér Petr Fiala. Jeho projev působil velmi sympaticky. Petr Fiala mluvil stručně, kultivovaně a lidsky, zdůraznil význam české kultury i význam evropské spolupráce a připomněl, že je nutné pomáhat těm, kdo bojují za svoji svobodu.
Ještě předtím, než Česká filharmonie začala hrát, nabídl pořadatel divákům zážitek skutečně neobyčejný: u plovoucí scény se na řece objevil ponton, na kterém několik zvoníků rozeznělo velký nový zvon. V programové brožuře jsme se dočetli, že tento zvon je označen jako #9801. Číslice 9801 připomíná, že přesně tolik zvonů bylo odvezeno v roce 1942 z Protektorátu do válečných továren v Hamburku. Tam byly zvony roztaveny a použity na německé zbraně. Nový zvon váží symbolicky 9801 kg.
Během velkolepého vyzvánění zvonu #9801 přijel k plovoucí scéně člun s šéfdirigentem České filharmonie Semjonem Byčkovem. Hudební část večera zahájil orchestr českou hymnou, po ní zazněla hymna evropská: Beethovenova Óda na radost. Jiří Vejvoda už v úvodu koncertu nabídl posluchačům, aby se při obou hymnách připojili k České filharmonii svým zpěvem. V programové brožuře byl otištěn text naší hymny i hymny evropské, a na nábřeží dokonce rozdávaly hostesky všem přihlížejícím letáky, na nichž byly obě hymny s textem i s melodií. Zpíval kdekdo – příležitost zazpívat si s Českou filharmonií se nenaskytne každý den.
Program vlastního koncertu byl sestaven z děl tří nejslavnějších českých skladatelů: Smetany, Dvořáka a Janáčka. Jako první číslo zazněla koncertní předehra Karneval op. 92 Antonína Dvořáka. Filharmonie ji hrála v hraničním tempu, s obrovským švihem a zápalem, a hudebníky nerozházelo ani to, když se na nábřeží ozvala houkačka.
Po Dvořákově Karnevalu následovala Smetanova Vltava. Orchestr hrál opět se zjevnou chutí – polka byla krásně roztančená, rej rusalek při měsíčku vyzněl přímo pohádkově a v rozbouřených Svatojánských proudech šlo viditelně (a slyšitelně) o život.
Zlatým hřebem večera se stala Glagolská mše Leoše Janáčka. Už v předchozích dvou číslech koncertu bylo vidět, že filharmonici jsou – vzdor nestandardním podmínkám – ve skvělé formě. Také Pražský filharmonický sbor byl Lukášem Vasilkem perfektně připraven. Kvartet sólistů – sopranistka Evelina Dobračeva, mezzosopranistka Lucie Hilscherová, tenorista Aleš Briscein a basista Jan Martiník – byl výtečný, kvalitativně i barevně obdivuhodně vyrovnaný (ale přiznávám, že mně tentokrát celkově jako výraznější připadly mužské hlasy). A varhanice Daniela Valtová Kosinová vystavěla sólové Postludium tak dramaticky, až se tajil dech. Provedení Glagolské mše bylo vskutku jedinečné, jen jsem během produkce několikrát zatrnul, když jsem viděl, jak vítr obrací panu Byčkovovi stránky partitury.
Svůj podíl na výborném vyznění celého koncertu mělo bezpochyby i decentní a promyšlené nazvučení. Díky němu jsme měli možnost vychutnat si spoustu působivých detailů, které by v koncertní síni možná zanikly. Zvláště hezky a zajímavě vyšla ve zvuku harfa a hlavně pak bicí, které ve Dvořákovi a v Janáčkovi přímo excelovaly.
Při open air akcích se nedá nikdy předvídat, co se může přihodit. Počasí naštěstí Koncertu pro Evropu přálo. Nečekaným rušivým elementem se ovšem ukázal parník Vltava, který zakotvil jen pár metrů od hlediště plovoucí scény. Na horní palubě parníku byla stolová úprava s občerstvením a s obsluhou, stoly byly plně obsazené a jejich osazenstvo v dobré náladě. Při Karnevalu a Vltavě sice pasažéři tiše poslouchali, ale Janáček byl pro ně už asi příliš náročný. Hovor na palubě parníku byl stále hlasitější a jeho intenzita se během Glagolské mše vystupňovala až na samou hranici únosnosti. Škoda. Bývalo by stačilo, kdyby ten parník popojel o pár desítek metrů dál. Naštěstí se jednalo jen o drobnou vadu na kráse. Koncert sám o sobě byl skvělý.
