Nádherné zahrady před barokním zámkem Schönbrunn, jež patří k pamětihodnostem zařazeným do světového kulturního dědictví UNESCO, se staly 26. května 2016 již po třinácté dějištěm tradičního velkolepého koncertu, který pořádá Vídeňská filharmonie. K večernímu programu bývají vždy dlouhodobě přizváni do rakouské metropole hvězdní hosté ze zahraničí, kteří by zvýšili společně se světoznámým orchestrem lesk znění vážné hudby pod širým nebem. Těleso vnímá květnové hudební setkání jako dar obyvatelům a návštěvníkům Vídně. Možnost slyšet zdarma exkluzivní koncert v krásném prostředí láká často davy lidí a letos si kulturní zážitek nenechalo ujít více než sto tisíc návštěvníků. Poslech hudby posluchači zpravidla prožívají v přátelské atmosféře, soustředěně a radostně. Stalo se již pěkným zvykem, že si lidé v parku rádi při hudbě i zatančí.
Poprvé v zámeckém parku vystoupil za dirigentským pultem Maestro Semjon Byčkov, ruský dirigent, jenž z politických důvodů ve dvaadvaceti letech emigroval do Spojených států amerických a proslavil se v zahraničí, dirigoval i v Metropolitní opeře New York nebo v Královské opeře Covent Garden v Londýně. Obohacením pohledu na jeho profesní umění a soukromí bylo pro publikum hostování Byčkovovy manželky. Francouzská klavíristka Marielle Labèque přijala pozvání do Vídně i se svou sestrou. O dva roky starší Katia Labèque hraje po jejím boku od dětství a především v letech 1970 – 1997 nahrály řadu společných CD pro prestižní labely Decca, EMI, Philips a Sony. Obě inklinovaly především k vážné hudbě, ale do svého repertoáru zahrnuly i díla z jiných hudebních žánrů, zejména flamenco, jazz, pop a experimentální rock. Schönbrunnské publikum sledovalo koncert i díky postranním velkoformátovým projekcím snímajících koncert. Areál byl vybaven velmi kvalitním zvukovým zázemím, jež svým speciálním vybavením tlumí přírodní zvuky a povětrnostní vlivy. Pořadatelé a organizátoři tak nabídli posluchačům komfort na vysoké úrovni.
Ovšem součástí tradice koncertů pod širým nebem býval i moderátor z řad Vídeňských filharmoniků, tehdejší předseda tělesa Clemens Hellsberg, jenž dříve hrál v první skupině houslí a současně ještě večer vtipně, noblesně a zasvěceně provázel. Hellsberg letos odešel do důchodu a s tělesem hrává jen na své přání výjimečně, tentokrát seděl v hledišti. Jeho nynější nástupce, houslista Andreas Großbauer na koncertě hrál ve skupině prvních houslí, ale moderování nikomu nepředal, což byla škoda, protože večer poslechu náročných skladeb vážné hudby pro obrovský dav posluchačů, z nichž možná někteří ani na koncerty klasiky často nechodí, mohl být veden vůči divákům mnohem vstřícněji.
Letošní program byl složen z mistrovských děl francouzských skladatelů 19. století a raného období 20. století. Díla z období romantismu a neoklasicismu otevřela Farandola ze suity č. 2 „Arlésanka“ Georgese Bizeta. Skladbu, kterou aranžoval Bizetův přítel Ernest Guiraud, zahrála Vídeňská filharmonie pompézně, bohužel dynamika ve forte zasahovala někdy až do hřmotného zvuku žesťových nástrojů. V Rákócziho pochodu z „Faustova prokletí,“ op. 24 Hectora Berlioze dirigent výrazně akcentoval pochodové rytmy na více úrovních nástrojových sekcí a zesílil dramatičnost příběhu inspirovaného historií. Sóla ve skupinách dechových nástrojů bohužel upozaďoval. Koncert pro dva klavíry a orchestr, d – moll, FP 61 Francise Poulenca zahrály Marielle a Katia Labèqueovy expresivně, temperamentně a virtuózně. Vídeňská filharmonie zařadila skladbu poprvé do svého širokého repertoáru a pod taktovkou Byčkova ji provedla skvěle. Naši posluchači je budou moci zažít v příští sezoně i s dirigentem Byčkovem po boku České filharmonie. Velký ohlas publika měl jejich přídavek, rozverné finále z Karnevalu zvířat Camilla Saint-Saënse, efektní část z fantazie pro dva klavíry s orchestrem. Ve vynikající interpretaci lidé uslyšeli hudbu, která je po dosud emocionálně těžkých skladbách mohla naladit veseleji. Osvětlení parku se rovněž začalo barevněji proměňovat na pozadí stmívání přírody. Z tvorby Maurice Ravela vybrala Vídeňská filharmonie Dafnis a Chloé, suitu č. 2 a Boléro, taneční báseň, jež hrála nádherně s bohatými hudebními teatrálními zkušenostmi, které hráči získávají v divadle a nesmírně obohacují znění baletních děl ve Vídeňské státní opeře. Večer v zámeckých zahradách Schönbrunnu vyvrcholil tanečními přídavky, kterými byly Can-can z operety Orfeus v podsvětí Jacquese Offenbacha a tradiční valčík Vídeňská krev, op. 354 Johanna Strausse mladšího. Při hudbě doprovázené barevnými a ve finále i ohňostrojovými efekty si lidé s radostí zatančili.
