Česká filharmonie během svých dvou posledních abonentních koncertů v pražském Rudolfinu uvedla méně známá díla P. I. Čajkovského – Symfonii č. 2 c moll „Maloruskou“ op. 17 a druhý i třetí klavírní koncert op. 44 a op. 75. Sólista obou večerů, klavírista Kirill Gerstein, pro první z obou koncertů nastudoval také Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka a dramaturgický kontrast pak přinesla Symfonie č. 9 C dur „Velká“, D. 944 Franze Schuberta. Pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Semjona Byčkova tak Česká filharmonie dokončila nahrávání poslední koncertní části rozsáhlého „Čajkovského projektu“.
Ačkoliv dvojice koncertů byla rozvržena tak, aby hudba P. I. Čajkovského i klavírní umění Kirilla Gersteina potěšila abonenty obou hlavních orchestrálních cyklů A i B, koncerty si především vychutnali ti, kteří měli možnost navštívit oba večery. Každý měl jinou atmosféru, nicméně oba měly stejné pouto. Společných rysů bylo ale více: Byla to především skvělá Česká filharmonie, smysl pro detaily i ukázková interpretace pod vedením Semjona Byčkova a samozřejmě také vynikající výkony Kirilla Gersteina, pro kterého muselo být vystoupení s tak perfektně připraveným orchestrem opravdovým potěšením. A ještě jedna velmi podstatná věc – radost ze hry všech hráčů a na první pohled (i poslech) patrné oboustranné skvělé vztahy mezi šéfdirigentem a jeho svěřenci.
Myšlenka na společný nahrávací „Čajkovského projekt“ vznikla už během prvních koncertů Semjona Byčkova s Českou filharmonií v roce 2013. Byl zahájen v roce 2016 vydáním Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetické“ společně s předehrou-fantazií Romeo a Julie. Celkově ale projekt zahrnoval nahrávání všech Čajkovského symfonií, Serenádu pro smyčce C dur op. 48 a symfonickou fantazii podle Danta Francesca da Rimini, op. 32 a nedílnou součástí je také trojice koncertů pro klavír a orchestr, jejich provedení se zhostil právě Kirill Gerstein. Právě nyní natáčení končí a my už se pouze můžeme těšit na nový CD box od vydavatelství Decca. Dočkáme se ho letos v srpnu a to, že se na něj můžeme opravdu těšit, je poznámka zcela na místě. Bude jednak svědectvím postupného přerodu České filharmonie pod Byčkovovým vedením, ale navíc také vzorovou interpretací Čajkovského symfonické hudby. Ostatně málokdo k ryzímu pojetí Čajkovského hudby tak povolaný, jako právě Semjon Byčkov, coby absolvent precizní ruské dirigentské školy – a především velký muzikant.
Milým překvapením prvního z obou koncertů (13., 14. a 15. 2.) bylo úvodní Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka. Díky komornímu charakteru je dílo v dramaturgii velkých orchestrů málokdy zařazováno a nastudovaní právě Kirillem Gersteinem dodalo provedení skutečný punc mimořádnosti. Tento původem ruský klavírista a od roku 2003 americký občan je mimořádně všestranným umělcem. Jeho hra se vyznačuje zvláštním jadrným až téměř elektrizujícím tónem, za kterým cítíme jeho jazzovou průpravu i praxi, které se už od útlého věku věnoval. Mezi jeho tónovou paletu samozřejmě patří i lehkost, jemnost a nádherná zpěvnost, nicméně právě ona jadrnost byla pro skvělou interpretaci Concertina zcela zásadní. Pro Gersteina to navíc nebylo první setkání s Janáčkovou hudbou. Ve svém repertoáru již má klavírní sonátu i některé další komorní skladby. Jeho pražské provedení Concertina bylo sice prvním, nicméně o to cennějším. V provedení prostém romantických nánosů mi pouze chyběl z jeho strany větší kontakt s ostatními hráči. Ostatně nedostatky byly občas právě v souhře a celkově byla cítit jistá „čerstvost“ nastudování. Nicméně to vše zastínilo fakt, že jsme slyšeli krásného stylového Janáčka, který uvedl očekávaný Koncert č. 3 Es dur pro klavír a orchestr, op. 75 P. I. Čajkovského. Tento málo uváděný a formou i časově netradičně pojatý koncert má přitom charakter i instrumentaci velkého symfonického díla. Zvuk klavíru se krásně nesl nad orchestrem, nicméně vyzdvihnout je v tomto případě nutné způsob, jakým Byčkov sólistu doprovázel a především, jak připravil orchestr.
Vrcholem celého večera ale byla Symfonie č. 9 C dur „Velká“, D. 944 Franze Schuberta. Toto hodinové dílo může při nedobré interpretaci znít až „nekonečně“. Úchvatné provedení tohoto večera by se ovšem dalo poslouchat několikrát za sebou a stále bychom nacházeli něco nového. Posluchači měli možnost sklízet výsledky Byčkovovy dlouhodobé úmorné precizní práce na detailech i obměny, které v orchestru inicioval. Krásná hobojová sóla jsme slyšeli v podání Vladislava Borovky, vynikající však byly i smyčce, především z hlediska souhry a čistoty. Byčkov dodal celému provedení neuvěřitelný náboj a napětí tím, jak dokázal orchestr „udržet na uzdě“, tedy spíše v pomalejším tempu.
Druhý koncert (ve dnech 20., 21. a 22. února) byl již pouze ve znamení hudby Čajkovského. V první polovině večer zazněl opět nepříliš často hraný Koncert č. 2 G dur pro klavír a orchestr, op. 44. Dílo se neprávem nese ve stínu slavnějšího prvního klavírního koncertu b moll, nicméně svou melodičností, technickou náročností i symfonickým charakterem se mu zcela vyrovnává. Klavíristovi navíc dává příležitost ukázat své umění v četných klavírních kadencích, které prostupují dlouhou první větu – a právě v tomto případě si posluchači mohli opravdu vychutnávat skvělého sólistu večera. Druhá věta se ale nese překvapivě ve velmi intimním charakteru, kde vedle klavíru hrála hlavní roli také exponovaná sóla houslí a violoncella. Koncertní mistři Josef Špaček a Václav Petr velmi citlivě reagovali na sólistu a vzájemně si doslova podávali dlouhé zpětné melodie inspirované ukrajinskými lidovými písněmi.
Završením obou koncertů pak bylo provedení Symfonie č. 2 c moll „Maloruské“, op. 17. S druhým klavírním koncertem ji pojí místo vzniku – na ukrajinské Kamjance, kde skladatel často pobýval na statku u své sestry. Hudební inspirace východoslovanským folklorem udává celkový charakter díla. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak se orchestr dokázal do ukrajinské lidové melodiky vcítit, jakoby mu byla vlastní. Dechberoucí bylo dlouhé a náročné fagotové sólo Ondřeje Roskovce, ostatně za jeho výkon mu Semjon Byčkov po koncertě věnoval svou květinu… Vlastně musel květinu korektně rozdělit, aby měl alespoň polovinu pro prvního hornistu Ondřeje Vrabce za jeho úvodní sólo celé symfonie. Oba skutečně excelovali, nicméně z radosti ze hry, vzájemných úsměvů i dlouhého děkování dirigenta snad všem hráčům orchestru je evidentní, že mezi dirigentem a hráči panují dobré vztahy, vzájemné uznání i ona tajemná chemie, která při koncertech dokáže pro posluchače z podia vykouzlit takové zážitky, jako byly právě oba zmiňované koncerty.
