Poslední letošní koncert ansámblu Konvergence s názvem al truego | et expecto se uskutečnil 7. prosince v kapli žižkovského Atria. Program zaměřený na novou hudbu žijících skladatelů nabral i určitou východní tendenci: vedle dvou děl českých tvůrců a tatarské legendy Sofie Gubajduliny zazněla i hudba dvou albánských skladatelů.
První z nich, Thomas Simaku, staví ve své Raggio lunare (v překladu Měsíční paprsek) postupné spektrum od jediného tónu až ke kompletní chromatické stupnici. Skladba pro sólový klavír se opírá o starší tradici strukturalismu a rané avantgardy minulého století včetně tradičních „krystalických běhů“ a velkorysého pedálu slévajícího zvuk jednotlivých frází. Doprovodný text popisuje ideové pozadí skladby: „jakýsi imaginární objekt postupně odhaluje své trojrozměrné kvality…“ A skutečně, jako by se autor na tento předmět díval z různých směrů. Neobaluje stále jeden a ten samý motiv, nýbrž vine hudební proud různými způsoby, se zřejmou hierarchií jednotlivých tónů. Klavírista Egli Prifti tuto skladbu dobře zná – loni v listopadu ji v Praze premiéroval. I nyní ji předvedl se samozřejmou lehkostí.
Premiérou večera byla kompozice pro sólovou violu Mikrosvěty IV Radima Bednaříka. Skladba prý neprogramní, ovšem jasně ilustrující a reflektující události uplynulého roku – či alespoň autorovy pocity z nich. Bednařík skrze Ondřeje Štochla pracuje s nástrojem tak, jak je na něj tradičně hráno. Polohy, v nichž je viola nejlahodnější, jsou odstíněné jemnými dynamickými nuancemi a jednotlivé fráze tvoří sérii očividně konkrétních obrazů. Radim Bednařík má silný cit pro příběh, dávkování emocí i gradaci a umí bezeslovnou hudbou vykreslovat emoce tak, že chápeme, co chce říct. Celé osmiminutové „vyprávění“ drží i přes množství různých motivů pohromadě bez jediné vteřiny zaváhání.
Čtveřice miniatur pod názvem Kvintet Ondřeje Štochla je rozkročena mezi „tradiční“ komorní a soudobou hudbou. Nerezignuje na jasné melodie, ale integruje i témbr a nové techniky jako rovnocenné zvukotvorné činitele. Jinými slovy rozvolňuje tradiční hudbu v abstraktnějších plochách. Autora hrajícího na violu doplnili Lucie Tóth (klavír), Irena Štochlová (housle), Sebastian Tóth (violoncello) a Jan Tuláček (kytara). V průběhu krátkých kompozic místy probleskují zajímavé zvukové efekty a kombinace. Především klasická kytara často příjemně dokreslovala a obohacovala zvuk klavírního kvarteta, občas byla naopak velmi disruptivní. Ovšem podobně jako při nedávném provedení Štochlových Mikroludií pro housle a klavír v Olomouci autorovým uskupením Trio Helix nelze než se tázat, zda jsou tyto kousky vhodné ke koncertnímu provedení. Hlubší zpracování a rozvedení tohoto obsahu jistě skýtá možnosti pro lepší výsledek ve skutečně dospělé skladbě.
Zavedeným jménem v programu byla tentokrát Sofia Gubajdulina. Její Sonátu „Et expecto“ z roku 1985, původně připravenou pro ruský knoflíkový bajan, nyní provedl na tradiční akordeon Jiří Lukeš. Osobitý hudební jazyk Gubajduliny je založen na dichotomiích, především mezi ostrými disonancemi a běžnou hudební sazbou. Divoce tak přes sebe vrství klastry, jakož i melodie převzaté z chorálů tvořící patřičně „sonátové“ téma. Efekt zimního větru vytvářený stlačováním měchu bez tónu pak zakládá hlubší strukturu nádechů a výdechů prostupující pěti větami. Přehlídku mnoha rozšířených technik v masivním zvuku evokujícím varhany zvládl Jiří Lukeš s výrazem a nasazením, jež zamezuje jakýmkoli výtkám – pokud by nějaké vůbec byly.
V závěrečné skladbě Altruego se Aulon Naçi dotýká hlubších otázek (mezi)lidského jednání. Program hovoří o teorii masek dle Luigiho Pirandelly, konkrétně pak o sporu altruismu a egoismu. Skladba, v jejímž se názvu se odráží oba momenty, je ale především performancí – znalost programu a osobní divácká účast je pro plný zážitek v tomto případě nutností. Na pokyn dirigenta (Ondřej Štochl) postupně přichází maskovaní instrumentalisté: Egli Prifti (klavír), Jiří Mráz (klarinet), Matěj Vlk (housle), Sebastian Tóth (cello) a Zuzana Bandúrová (flétna). Záhy se ukazuje jasná snaha každého jednotlivého hráče prosadit svůj part – ovšem pokud všichni chtějí být slyšeni najednou, nikdo nakonec skutečně nevyčnívá, či alespoň ne déle než pár vteřin.
Aby toto divoké, zároveň však křehké divadlo fungovalo, není možné ponechat party náhodě a doufat, že se hudebníci „prostě prosadí“. Toho si je autor dobře vědom, takže pečlivě předepsal každému hráči jeho part a zajistil tak precizní vyznění všech psychologických momentů a odstínění jednotlivých zápasících nástrojů. Patřičně složitá hudba pak toto zápolení sama podporuje. Pět zahuštěných partů pro pět sólistů (nikoli ansámbl) se tak přetahuje a tlačí do popředí bez ohledu na okolí – a přitom nutně společně s ním. Vždyť hrají všichni jednu skladbu! Zhruba v polovině hudba ustává a hráči si sundávají masky. Nový hudební proud je najednou opatrnější, obezřetnější a po zápasu není stopy. Každý se ke slovu dostává postupně a přirozeně. Je toto ta pravá spolupráce, ten pravý altruismus? Ovšem než se divák naděje, pokušení ega opět převládne a hráči se na pódiu začnou překřikovat tak jako doposud. Sonda do hlubin lidské psychologie hovoří jasně – a podobně jasné otázky nabízí i posluchači.
Páteční večer tak v Atriu přinesl dobře sestavený program poctivé a vlídné hudby. Koncert s několika přesahy a překvapivě širokým nástrojovým zastoupením ukázal příklady kvalitní soudobé produkce naprosto vhodné i pro takzvané nepoučené publikum. Či, slovy Aulona Naçiho, pod tímto jevem spočívala i skutečná podstata.
