Milí čtenáři, podělím se s vámi o zážitky ze dvou projektů festivalu Dvořákova Praha, které nemohly být odlišnější. Kontrast byl o to větší, že následovaly za sebou. Pondělí 14. 9. patřilo České filharmonii, což by nemuselo být mimořádné, když je to rezidenční orchestr festivalu. Hodně se však podílela na naplňování motta „Češi hrají (nejen) Čechům“. Z nouze ctnosti se vyklubalo smysluplné, silné téma, které festival naplnil, jak nejlépe uměl. Nicméně ono 14. září se aspoň pro mě stalo památným. Dirigent Jakub Hrůša se totiž tak existenciálně propojil se Symfonií c moll Asrael Josefa Suka a vybudil z orchestru maximum možného, že to byla pro mě koruna celého festivalu a po odeznění prožitku jsem si s hodinovým zpožděním uvědomil, že tento večer musím přiřadit k nejsilnějším interpretacím, které jsem kdy slyšel – Karla Ančerla v roce 1969 a Jiřího Bělohlávka z roku 2014.
Ne náhodou byla pokaždé orchestrem Česká filharmonie. Není podstatné, že se Hrůša odpoutal od fyzické partitury. Jakkoliv sleduji jeho kariéru od dob jeho studií a vím o jeho lásce k tomuto dílu, v každé frázi mě překvapila míra emocí, jistě asi nutně kontrolovaných, ale zcela uvěřitelných a spontánních. Jeho osobní pochopení Sukova ryzího, nepatetického subjektivismu mě ohromilo. Programová brožurka citovala slova pana Hrůši, že Sukovy „hudební zpovědi jsou dechberoucí“. Ovšem ten večer to platilo i o něm. Věřím mu, že jej Sukova hudba „neskonale“ obohacuje. Měl jsem doslova fyzický dojem, že dokázal celý orchestr přesvědčit, aby jej také obohacovala. Pravda, čistě technicky nebylo provedení dokonalé. Uměl bych si třeba představit ještě ušlechtilejší trubky či barevnější horny, leč hlavní bylo všeobecné nasazení a emočně drtivý výklad dirigenta. Bylo jako z pohádky… Mimochodem poprvé jsem viděl houslistu Jana Fišera v roli oficiálního koncertního mistra primů a jeho sóla byla lahodná. (Dlužno dodat, že Asrael byl hrán z kritické edice Jonáše Hájka, kterou vydala firma Bärenreiter Praha. Další plus festivalu a dirigenta večera.)
Houslový prim však ten večer patřil Janu Mráčkovi, jinak služebně staršímu koncertnímu mistru tohoto orchestru. Nevím, jestli to byl původní záměr dramaturgie, nebo způsob naplňování výše zmíněného motta, ale šanci ukázat svoje stávající sólové možnosti dobře využil v Beethovenově Houslovém koncertu D dur s kadencemi Fritze Kreislera. Orchestr zkomorněl, což velmi prospělo transparentnosti zvuku, pro toto dílo tak důležitého, a zvuku sólových houslí. Jan Mráček je celostní houslista, jenž dnes už nemá chyb, nicméně jeho tón je spíše subtilní a zatím nedorostl do síly a barvy například Janine Jansen nebo Julie Fischer. Bylo to stylové (v rámci daností moderního nástroje a smyčce) a skoro se zdráhám vyslat nějakou kritiku. Objektivně měl některé fráze více „dodýchat“, subjektivně bych volil občas jiné smyky, ale to vše není podstatné. Díky bezchybnému výkonu mezinárodní úrovně a výbornému doprovodu (až na občas zbytečně rozmáchlé smyky houslí a viol) to byl velmi příjemný doprovod. Navíc měl pan Mráček jednu obrovskou výhodu proti svému kolegovi Josefu Špačkovi. Toho v Beethovenovi v roce 2016 nepodpořil Valerij Gergiev. Jana Mráčka spolehlivě podpořil Jakub Hrůša. Condicio sine qua non, bez které by nebyl výsledek tak podařený.
Další večer byl pro mě menším šokem. Nicméně musím začít od začátku. V řadě Pro budoucnost nabídla Dvořákova Praha pět programů. Já navštívil bohužel jen jeden, pravděpodobně jediný, jenž lze označit slovem – prapodivný. Původní, předcoronavirová idea zněla, že když už budeme mít v Praze světovou hvězdu Maxima Vengerova, coby člena komise soutěže Concertino Praga, mohl by udělat jakými mistrovský kurz s vybranými mladými houslisty a s účastí publika. Místo Vengerova zaskočil Václav Hudeček, jenž už 25 let vede letní akademii v Luhačovicích. O její úspěšnosti svědčí plejáda mladých houslistů, kteří tvoří dnešní domácí elitu (mimo jiné Josef Špaček a Jan Mráček). První, co mě napadlo? Luhačovický projekt si PR plně zaslouží, ale proč (proboha) festival takového renomé a světových ambic nabízí v hlavním večerním čase masterclass, navíc s mladými, jistě nadmíru talentovanými, leč začínajícími umělci, kdy nelze zakrýt nedokonalost, s legendárním umělcem, který je lidsky úžasný, každý mu musí fandit, ale nemá charisma Vengerova, udělá z večera v poměrně veliké (i když jen poloplné) Dvořákově síni Rudolfina neformální setkání přátel, v zaujetí co chvíli odbíhá od mikrofonu, takže jeho promluvy k sólistům nejsou slyšet? Proč to nebyl bonus či doprovodná akce festivalu některé odpoledne?
Navíc doprovod PKF – Prague Philharmonia (koncertním byl opět Jan Fišer!) a šedivého dirigenta Marka Šedivého byl v první části večera, kdy se snažil lektor rozpitvat každou větu, „rozpačitý a nesoustředěný“. Jenže velkou pitvu si zasloužila jen první věta v podání mladičkého Mattea Hagera. U dalších dvou vět v podstatě nebylo co fundamentálně kritizovat, takže se obrazně jakoby naplnila slova Václava Hudečka: „Jen špatný pedagog se nic nenaučí od svých žáků.“ Jak Marie Hasoňová, tak Eliška Kukalová jsou vskutku mimořádně talentované hudebnice a dospěly už hodně daleko, i když ještě delší cesta je čeká. Jejich podání je sice osobité, ale jistě se časem někam posune. Koneckonců podání Dvořáka například Anne-Sophie Mutter je nesmírně provokativní, pro někoho nestravitelné, přesto její nárok na osobitý výklad není možné zavrhovat. Kdybych se měl výjimečně dopustit věštby, věřil bych nejvíce talentu Marie Hasoňové. Nicméně bych jí doporučil, aby si vyjednala, jakmile pomine koronavirová pandemie, studium v zahraničí, například v USA, protože HAMU z ní světovou houslistku „nevyrobí“.
Večer probíhal v linii: v první polovině fiktivní masterclass, kdy každý hrál svou větu z Dvořáka s komentáři Václava Hudečka, v druhé polovině zahráli postupně uvedení houslisté koncert vcelku bez přerušování. Mně by se líbil koncept, kdy by v duchu hesla Pro budoucnost nejdříve vystoupil Václav Hudeček se skutečně zásadním expozé o podpoře českých talentů a péči o houslisty a poté by zazněl od oněch tří houslistů bez přerušení koncert. V druhé půli mohli dát prostor orchestru, který má i po letech některé rysy mladistvosti, a uvést méně uváděné Dvořákovy opusy…
