Dvanáctý ročník mezinárodního festivalu současné orchestrální hudby skončil, těšíme se na příští. Než se dočkáme, zaslouží si uplynulý ročník malé ohlédnutí, protože ani jeden z jeho čtyř koncertů nebyl příležitostnou jednohubkou, kterou posluchač zkonzumuje a hned sahá po další. Právě naopak, každý nabídl něco – zážitek, poznání, sdílení, překvapení atd. – pro co na kratší či delší čas vešel do systému všech, kdo se na něm podíleli na pódiu, v auditoriu i v zákulisí a rozhojnil jim životní zkušenost.
Dramaturg Marek Hrubecký pojednal tentokrát Fórum jako mapu kulturně nosných regionů z globálního úhlu pohledu. Rakousko (respektive Vídeň), Spojené státy, Rusko, „kosmopolis“. Přestože hudba Georga Friedricha Haase a Petera Eötvöse u nás už zapustila kořínky – jinými slovy, sem tam na tuzemských koncertních pódiích zní, dokonce i s osobní účastí dotyčných – neznamená to, že by se na její vlně byli posluchači ochotni vézt. První koncert – 1. 11. – byl součástí jedné z abonentních řad Filharmonie Hradec Králové a abonenti dali o přestávce jasně najevo, že takto si naplnění svého předplatného nepředstavují. Část jich tak přišla o – podle mého náhledu – nejlepší skladbu zahajovacího večera, krátkou Berceuse céleste (Nebeskou ukolébavku) od letošního devadesátníka, respektované hudební autority rakouské i světové současné scény Friedricha Cerhy. Skvěle vystavěný večer včetně animací a videoprojekcí Pavla Trnky a light-designového doprovodu Jaromíra Vlčka vystupňovalo ze strany Filharmonie Hradec Králové a dirigenta Jana Talicha skvělé nastudování a ztvárnění skladeb ne úplně snadných a rozdílností vyjadřovacích prostředků vyžadujících vždy jiný přístup a jiné uchopení, i účast Romana Patočky jako sólisty v Eötvösově Houslovém koncertu č. 2 DoReMi.
Druhý koncert – 3. 11. – byl, pokud jde o programovou náplň, „přístupnější“, současná americká hudba byla na něm reprezentována skladbami Michaela Torkeho (Charcoal), Avnera Dormana (Koncert pro bicí nástroje Frozen in Time) a Johna Adamse (City noir). Peter Vrábel, který díla k provedení na HFHK nastudoval s Filharmonií Brno, v přestávkovém rozhovoru (všechny koncerty festivalu vysílal Český rozhlas – Vltava v přímém přenosu) upozornil na obecně preferovanou žesťovou sekci v hudbě amerických skladatelů, na ještě obecnější rovině se opět potvrdilo, jak určující je pro skladatele jeho celoživotní poslechová zkušenost, jež se mnohdy zapojuje do tvůrčího procesu podprahově, jakoby predestinačně. A je to zároveň i rovina, na níž je hudba přijímána: to, co evropský posluchač v hudbě amerických skladatelů vnímá jako bezbřehost nebo prvoplánovost a v čem by americký muzikolog shledal stylovou otevřenost, je zkrátka jen práce s všudypřítomným zvukovým materiálem tak, jak to dělal už Charles Ives. Obsahová hloubka je z tohoto hlediska záležitostí relativní a navýsost individuální. A nelze pominout ani touhu po podívané a adrenalinových zážitcích, která je legitimní součástí i koncertů artificiální hudby – sólista Dormanovy skladby Christoph Sietzen ztvárnil svůj mimořádně náročný part suverénně, artisticky a zpaměti (!) a zvedl publikum ze sedadel v té vteřině, kdy dal dirigent závěrečné gesto.
S odstupem – byť zatím nevelkým – od data konání festivalu mi jako dramaturgický vrchol letošního Fóra připadá třetí koncert – 7. 11. – na němž Brno Contemporary Orchestra se svým uměleckým šéfem Pavlem Šnajdrem uvedl skladby Sofie Gubajduliny a Galiny Ustvolské. Byť sólový part Gubajdulinina Fagotového koncertu Tomáše Františe k exhibici virtuozity vedl, nebyl to večer na efekt. Za to přinesl mnoho podnětů k zamyšlení a urputná, ve výrazu a ve vztahu k materiálu (zejména ke klavíru v Sonátě č. 6, ale také k textům modliteb v Symfoniích č. 3, 4 a 5) často až nemilosrdná hudba Ustvolské jistě doznívala nejednomu posluchači v uších ještě dlouho po koncertě, možná i po festivalu. A podobně jako „americký“ koncert, i tento byl potvrzením o významu dobových a místních, případně osobních reálií pro uchopení a vyznění díla (ostatně podobně to platí i v případě skladeb Clauda Viviera a Tan Duna z posledního večera). Lucie Hilscherová, která přednášela kontraaltový part v Symfonii č. 4 od Ustvolské, skladbě pro pouhé čtyři účinkující (trubka, tam-tam, klavír a kontraalt) bez dirigenta, na generálce v jednu chvíli na otázku Pavla Šnajdra, zda jí vyhovuje místo, na němž stojí, odpověděla, připadám si tu sama. A hned dodala, že „ona byla ale asi také sama“. Má-li interpret přednést skladby Sofie Gubajduliny nebo Galiny Ustvolské tak, aby to takříkajíc „dávalo smysl“, musí vstoupit do světa hudby těchto žen tak, že po celou dobu trvání skladby neexistují žádná zadní vrátka ani v podobě naděje. Co se děje, je neodvolatelné a závazné. Přijali to tak všichni, včetně Daniela Wiesnera (klavír) a Otakara Blahy (recitace) – a včetně publika. Po Gubajdulinině koncertu se v zaplněném sále dlouho nikdo nezvedl, ačkoliv následovala přestávka. (A všichni se na druhou polovinu vrátili na svá místa.)
Čtvrtý koncert – 10. 11. – zafungoval spolehlivě jako efektní tečka za festivalem. Nebylo by to ovšem hradecké Fórum, kdybychom chtěli zaměnit efekt za povrchnost či líbivost. Například Orionem Clauda Viviera prochází melodický motiv, jehož se lze vždy dovolat jako svého druhu „opory“, ale skladba má ještě další, na první poslech méně patrné vrstvy, skrze jejichž detekci umožňuje nahlédnout do hlubších, i mimohudebních dimenzí. Tan Dunův Koncert pro orchestr (z opery Marco Polo) byl pro mě osobně nejsilnějším festivalovým zážitkem po stránce hudební – jako skladba sofistikovaně strukturovaná, při jejímž poslechu máte dojem, že každá nota/každý tón nebo zvuk je na svém místě a že je důvod, proč je tam, kde je, a v sousedství toho, co zní spolu s ním, před ním či po něm. Provedení na festivalu bylo navíc umocněno mimořádně empatickou choreografií Adama Halaše (pro tři tanečnice nejdřív před orchestrem a posléze na vysoké rampě za ním). Vizuální složka je od počátku existence festivalu jeho součástí, ne vždycky se ale její ztvárnění potká s hudbou (naštěstí je tu vždycky možnost poslouchat se zavřenýma očima, k čemuž jsem se uchýlila kvůli videoprojekci vymyšlené pro Gubajdulinin koncert).
Bonusem loňského ročníku HFHK bylo – nebo mohlo být – zamyšlení nad tradičními orchestrálními žánry nebo vůbec nad rolí orchestru v současné hudbě (což, mimochodem, bylo tématem loňského ročníku Donaueschingenských hudebních dnů). Festival nabídl čtyři klasicky koncertantně koncipované skladby (sólista a orchestr) a jeden koncert pro orchestr (Tan Dun). Žánr bezpochyby i v současné hudbě stále funguje jako příležitost pro sólistu předvést technické mistrovství, akrobacii, z níž se posluchačů může zmocnit závrať z artistického výkonu. Soudobí skladatelé tento „typus“ často cíleně a někdy hlava nehlava maří, někdy jej ale chápou jako východisko pro vyjádření obsahové dimenze, v níž role jedince je sice zachována – ale není to artista uprostřed manéže, nýbrž „člověk mezi lidmi“ v sociokulturním pojetí. Takovou existenciální rovinou komunikuje Eötvösův Houslový koncert, Gubajdulinin Fagotový koncert i Violoncellový koncert Osvalda Golijova uvedený na závěrečném večeru (se sólistou Jiřím Bártou), na němž Filharmonii Hradec Králové řídil Tomáš Brauner. Jako test udržitelnosti tradičního žánru symfonie se zase ukazují být takto označené skladby Galiny Ustvolské, v nichž je symfoničnost v původním smyslu řeckého συμφωνία (=sou-zvuk) projekcí společné existence – ať dobrovolné či vynucené.
Festival Hudební fórum Hradec Králové provázela v prostorách budovy Filharmonie Hradec Králové výstava návrhů na grafické řešení festivalového vizuálu od studentů z Katedry výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Z řad těchto studentů, jakož i jejich kolegů z Hudební katedry se rekrutuje nikoliv nevýznamná část festivalového publika, což je velká naděje pro budoucnost Fóra, neboť dvanáct let je pro festival soudobé hudby sice hodně, z historického hlediska to ale zase není tak mnoho. Jedinečnost dodává festivalu i symbióza s rozhlasem – doufejme, že ji zachová i nové vedení stanice Vltava.
