Symfonický orchestr českého rozhlasu si pro svůj koncert v Rudolfinu 17. února 2020 připravil různorodý a značně atraktivní program. Své vystoupení zahájil symfonickou legendou Kouzelný les op. 8 (1878) francouzského romantického skladatele Vincenta dʼIndyho. Autor se v tomto díle inspiroval baladou německého romantického básníka Johanna Ludwiga Uhlanda o udatném hrdinovi Haraldovi, jenž se při návratu z vítězného tažení napil v kouzelném lese pramenité vody a navěky usnul. V rafinované, nápaditě instrumentované kompozici uslyšíme řadu míst, která jako by chtěla naznačovat cestu dalšímu vývoji francouzské hudby. Dirigenta Roberta Jindru známe především z operních produkcí – a jeho „operní“ vnímání hudby se velmi pozitivně promítlo i do dʼIndyho Kouzelného lesa. Skvěle pracoval s dynamickými i výrazovými kontrasty a dokázal posluchače udržet po celou dobu v neustálém napětí – od pohádkového pianissimového úvodu přes velkolepě dynamicky profilovanou „šestiosminovou“ jízdu Haraldovy rytířské družiny až po téměř impresionisticky pojaté líčení krás tajuplného kouzelného lesa, obývaného vílami a elfy.
Po dʼIndyho Kouzelném lese zazněl Klavírní koncert d moll op. 7 Vítězslavy Kaprálové. Mladá skladatelka jím uzavřela v roce 1935 svá studia na brněnské konzervatoři. Nelehkého, ale velice efektního sólového partu se ujal sedmadvacetiletý Marek Kozák, jeden z našich nejnadějnějších mladých pianistů. Přestože hrál toto dílo poprvé, přednesl jej se suverenitou zkušeného mistra. Jeho nástrojová technika je úžasná a jeho muzikální cítění dozrálo v poslední době k osobitému a zcela přesvědčivému výrazu. Mladistvě svěží krajní věty koncertu jiskřily nespočtem pianistických efektů jako ohňostroj, potemnělá volná věta okouzlila hloubkou výrazu. A nad tím vším – jako sympatický bonus – bylo možno vidět, že Marka Kozáka opravdu těší hrát na klavír. Nemenší chválu si zaslouží i orchestr a dirigent, kteří byli sólistovi vstřícnými a inspirovanými partnery a dokázali z barvité partitury vytěžit maximum. Nadšené obecenstvo si vytleskalo na pianistovi nakonec ještě přídavek: Poulencovu Noveletu e moll.
Symfonie d moll Césara Francka, kterou uvedl SOČR po přestávce, patří k nejhranějším dílům světového symfonického repertoáru. Její rozlehlou stavbu propracoval skladatel do nejmenších detailů a její formální soudržnost upevnil pozoruhodně promyšlenými motivickými vazbami. Robert Jindra tuto obdivuhodnou architekturu plně respektoval, zároveň jí však – podobně jako Kouzelnému lesu – vdechl cosi z barvitosti operního představení. První věta měla báječný švih, přičemž její dramatičnost vystupňoval dirigent v repríze málem až k nevydýchání. Pomalá věta, s výtečně zahraným sólem anglického rohu hned na začátku, vnesla do díla jakousi zklidňující melancholii. Finální větu podal dirigent s ohromnou vervou a s nádhernými, zářivě lesklými fortissimy, která působivě gradoval až k závěrečným taktům.
