Brněnské publikum, možná trochu vyčerpané nároky průbojné dramaturgie právě dozněvšího Moravského podzimu (přijalo ji ostatně s obdivuhodným zájmem), ocenilo nabídku souboru Czech Virtuosi a zaplnilo v sobotu 24. října koncertní sál brněnské Reduty očekávajíc pořad ze špičkových – a právě proto často hrávaných – skladeb českého repertoáru pro smyčcový orchestr. Svým proměnlivým obsazením z vedoucích hráčů filharmonie a orchestru Janáčkovy opery vyplňují Czech Virtuosi mezeru mezi symfonickými a komorními (ponejvíc jen smyčcovými) orchestry, a vycházejí tak vstříc rostoucí domácí i zahraniční poptávce po bohatém repertoáru, který většinou leží ladem. Jejich program v Redutě byl sice smyčcový, ale většině zařazených skladeb velmi svědčil sytější zvuk většího obsazení, zvlášť když si jeho protagonisté počínali jako komorní hráči.
Jediným dechovým nástrojem večera byla sólová trubka Jana Brody v úvodní Sonatě b mollis Pavla Vejvanovského; sólista se s ní brilantně vyrovnal s úskalími svého partu napsaného pro vysokou barokní klarinu (autor byl s titulem polní trubač vyhlášeným hráčem) a spoluhrající orchestr udělal – podobně bez zbytečných ohledů na historicky poučenou interpretaci – ze skladby moravského barokního mistra plnokrevnou a srozumitelnou muziku.
A snoubí-li se (nebo snad potýká) v díle Františka Xavera Richtranaivita raného klasicismu s polyfonním dědictvím pozdního baroka, zůstávají jeho smyčcové Adagio a fuga g moll svědectvím nejen jeho kontrapunktického mistrovství, ale především umění hlubokého výrazu, jakého byli jeho současníci v mannheimské kapele sotva schopni. Hráči také nezůstávali na zdůrazňování fugových postupů, nýbrž dokázali navíc dát této své zřejmě repertoární skladbě její obdivuhodný smysl.
Tříhlasá Serenáda z pařížského údobí Bohuslava Martinů je brilantní a rytmicky vtipkující hříčkou a jako taková byla také provedena; rozšířila ostatně pořad koncertu nazvaný Hudba tří století o čtvrté, dvacáté. Obě další čísla večera, Janáčkova Suita pro smyčce a Sukova Serenáda Es dur, se v pořadech považují za těžiskové a proto se zřídka objevují vedle sebe
Jde ostatně o skladby začínajících autorů – a srovnání ukazuje, že osmnáctiletý Suk byl (zřejmě zásluhou svého učitele Dvořáka) zralejší než pětadvacetiletý Janáček. Nicméně jejich hudba pokračovala v tom, co se odehrávalo před nimi – osvobodivě rozjasňovala tísnivé prostředí temněrudé koncertní síně.
Večer, který byl zároveň vzpomínkou na politickou činnost i lidskou osobnost Josefa Luxe, dokázal, že Brno má v souboru Czech Virtuosi výkonnou instituci, která má zřejmě už svůj pracovní styl i kmenový repertoár a jejíž management dokáže pružně a účinně reagovat na dobové požadavky. A se svým výborným koncertním mistrem Pavlem Wallingerem zahrát prakticky cokoli, ať už s dirigentem nebo bez něho.
