Podkladem, majícím v námětu antické kořeny, je hra André Gida z roku 1899. Vnitřně nevyrovnaný sobecký král z rozmaru přijme mezi své přátele chudého rybáře a rozhodne se dokonce, že mu za pomoci čarovného prstenu, činícího člověka neviditelným, předvede a posléze i poskytne svou manželku. Těžko pochopitelný čin posléze vyjde najevo, rybář Gyges na přání královny krále zabíjí a staví se na jeho místo.
Opera přivádí na jeviště něco mezi antickým dramatem a dekadentním moderním příběhem s mnoha skrytými soudobými symboly včetně možných politických asociací. Nacisté, před nimiž Zemlinsky odešel do USA, by ji určitě zařadili mezi „zvrhlé umění“. Naději na provedení (která by byla důvodem k dokončení) však nezískala ani v Americe, prý kvůli scéně, v níž se královna svléká. Režisérka Christine Mielitz v Salcburku pojala příběh značně naturalisticky, ale tento „odvážný“ moment vyřešila ve prospěch zpěvačky v decentním osvětlení. Na scéně ovšem leží po celou dobu mrtvola rybářovy nevěrné a zneuctěné manželky a Gyges vraždí krále „jako přítele“ v současném objetí s ním a s královnou. Ani scénografie, stejně jako režie, není přes využití průsvitných závěsů smyslně erotická: naturalistické kresby Alfreda Hrdlicky , které scénu doprovázejí, posouvají inscenaci spíše k vyvolání pocitu sexuální zvrácenosti a morbidnosti, jíž odpovídá i bizarní složení královy podivné pánské „družiny“.
Vyznění je zároveň značně existenciální. Je tu zřejmý posun od verze, podle níž je tím, kdo za vším stojí, právě Gyges. Po celou dobu se naopak nelze zbavit dojmu, že Gyges je ve skutečnosti od počátku v tomto prostředí pouze manipulován a ponižován. Otevřený zůstává konec, kdy mu královna podává číši, ale jeho ruka zůstává svěšena… Režie tak zdůraznila mimo jiné modelovou propast mezi těmi, kdo vládnou, mohou všechno a jsou nešťastní, a těmi, kdo vše ztratili, ale vědí, co je cit a štěstí.
Vynikající byl v této pasivní roli vykořeněného chudáka barytonista Wolfgang Schöne , mohutný wagnerovský zjev a hlas. Jeho protihráč Kandaules měl v obdivuhodně komplexním hereckém i pěveckém projevu tenoristy Roberta Brubakera vše pro vyjádření podivína, slabocha i bezcitného vládce. Velkou dramatickou postavu vytvořila i Nina Stemme . Za hudební podobou sugestivního úspěšného večera (8. 8., posledního z pěti) stál s Německým symfonickým orchestrem neomylně cítící Kent Nagano , který ví o každé notě, každém dynamickém znaménku a každé sebemenší významové proměně, který dovede v každém okamžiku vybudit pozornost a který dovede až do samého závěru vybičovat intenzitu výrazu ke strhujícímu účinku.
