PKF – Prague Philharmonia ráda vybočuje ze zaběhaného českého hudebního žití. Dělá to ve výběru soudobé hudby, dramaturgie, interpretů a občas i dirigentů. V neděli 14. dubna tomu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina nebylo jinak. Pozvala si totiž amerického dirigenta a také tvůrce hudby k docela známým hollywoodským filmům (například Válka Roseových, Doba ledová) Davida Newmana. (Je možné, že program měl i kvůli tomu silnou americkou notu.) Jeho zaměření by mohlo připomínat Leonarda Bernsteina, jenže bez jeho dirigentského charismatu, skladatelské geniality a osobní výjimečnosti.
První číslem večera byly Stravinského Koncertantní tance. Jak název napovídá, jsou prodchnuty jemnými inspiracemi na hudbu vrcholného baroka a raného klasicismu. Ne náhodou byly často spjaty s tanečními choreografiemi. Pan Newman zkomorněný komorní orchestr dobře vedl a ten především i bez pana Newmana skvěle hrál, lehce, přesně a barevně (energickou koncertní mistryní večera byla Romana Špačková).
Druhým číslem koncertu byla Zjasněná noc Arnolda Schönberga, kterou jsem si nějak nedokázal dát do souvislosti s dirigentem. Tempa měl svižnější než je zvykem, ale se symbolismem partitury a dekadentní atmosférou doby se míjel. Referenční provedení Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií z února 2015 bylo jiným světem, o provedení sextetové verze ze září 2014 Quatuor Ebène (+ Antoine Tamestit, Jiří Bárta) ani nemluvě. Skladba je nechtíc testem smyčců daného orchestru. PKF je má navýsost zdatné, vytvářely snovou atmosféru, ale chci-li být nestranný, nemohu než konstatovat, že Romana Špačková není Josef Špaček a Lukáš Pospíšil není Václav Petr…
Dramaturgickým omylem večera bylo uvedení Suity z hudby k filmu Jana Eyrová převelice úspěšného filmového hitmakera Johna Williamse, majitele tuším pěti Oscarů a více než dvaceti cen Grammy. Předpokládám, že to byl dramaturgický vklad dirigenta… Z hudební dílny Johna Williamse vzešlo několik skutečně pozoruhodných filmů a pěkných melodií, ale Jana Eyrová k nim bohužel nepatří. (I Jana Eyrová Vadima Petrova ze 70. let je svým způsobem kompozičně zajímavější.) Jestli to byla její česká premiéra, pak lze doufat, že i derniéra. Když odmyslím jeden melodický základ (ostatně i s jedním tématem lze udělat geniální hudbu) a dobré řemeslo, tak emoce tekly proudem a bylo to až k neuposlouchání prvoplánové a nudné. Nostalgicky jsem zavzpomínal na Korngolda, Bernsteina a Berlina. Jeden z podivných symptomů české společnosti je nekritické vzhlížení k současnému hudebnímu Hollywoodu a muzikálu.
Když zazněly první takty Concerta in F George Gershwina, došlo k neúprosné konfrontaci, jejímž výsledkem muselo být u každého soudného posluchače zjištění, že Williams je proti GG břídil. Hudba nezapře jazzový background, pařížskou šestku, možná nechtěně i Stravinského, je to skvělá klasika s jazzovým boa. Famózní drive dal sólovému klavírnímu partu Američan Andrew von Oeyen. Jeho výkon byl vskutku mimořádný. Ještě nikdy jsem to neslyšel takto zahrát. Díky němu, báječně hrajícímu orchestru a konečně inspirujícímu vedení Davida Newmana to byl jednoznačný vrchol večera! Škoda že dramaturgie nebyla odvážnější. Mohla například místo Williamse a Schönberga postavit vedle Gershwina Klavírní koncert Jaroslava Ježka… Andrew von Oeyen odměnil nadšeně aplaudující publikum Gershwinovou melodií The Man I Love.
