Termínově blízké, atmosférou však zcela jiné byly dva zářijové písňové recitály, které potvrdily, že jsou-li písně interpretovány poučeně a poctivě, tak mohou být silnější kartou nežli orchestr nebo opera. Nejdříve však kritika k pořadatelům, promotérům a interpretům. Písňových večerů se koná během roku zoufale málo. Pořadatelé i zpěváci se toho prostě bojí. První kvůli údajně malému zájmu lidí, druzí, protože jen málokdo umí interpretovat písně tak, aby nechtěli posluchači odejít předčasně domů. Oba recitály, které jsem slyšel, však patřily ke světlým výjimkám.
Devátého září upořádal institut Prague Music Performance v pražské Ville Pellé další salon. Plný sálek poučených a vnímavých lidí vyslechl Zimní cestu Franze Schuberta. Interprety tohoto náročného cyklu 24 písní byli barytonista Roman Janál a klavírista Norbert Heller. Pro komorní prostor ideální program! Pan Janál má Schuberta léty zažitého a prožitého. Každá fráze byla prožitá a oblouk od Dobré noci po Kolovrátkáře byl věrohodný, měl expresi a napětí. Určitě to byl výkon, jenž si zaslouží vysoké ocenění. A to se týká i klavíristy, jenž musel překonávat úskalí podprůměrného nástroje. Silný dojem z provedení trochu nahlodával až příliš expresivní zpěv, kdy v některých písních pan Janál v tak salonním prostoru moc „tlačil na pilu“, což mělo v několika místech vliv na vibrato, intonaci i kvalitu nejvyšších tónů. Sympatické bylo pojetí cyklu, kdy na rozdíl od některých německých pěvců akcentoval kantabilitu a lyriku písní. Jeho legatissimo bylo podmanivé. Klavír s ním telepaticky souzněl (například skvostné široké melodické linie, což je při stavu nástroje ve Ville Pellé hodno obdivu).
O úroveň výš lze posuzovat druhý recitál. V neděli 13. září, bohužel ve stínu zájmu hudbymilovných Pražanů, se uskutečnil v pražském Anežském klášteru zprvu ohrožený písňový večer Jana Martiníka. Zpíval totiž ve vážné hlasové indispozici. Proto odpadl cyklus Ralpha Vaughana Williamse Songs of travel, na který jsem se hodně těšil a měl být dramaturgickou perlou večera. Místo toho „zaskočil“ Ivo Kahánek a zahrál dvě impromtus Franze Schuberta stejně cituplně a bravurně jako na svém recitálu 9. září v rámci Dvořákovy Prahy.
Pan Martiník má pověst excelentního interpreta písní, což i ve fyzické indispozici potvrdil. Čtyři vážné zpěvy Johanese Brahmse byly tlumočeny doslova vzorově a tak sugestivně, že jsem okamžitě zapomněl, že zpěvák s horečkou v obličeji nebyl vždy intonačně dokonalý a že některé vypjaté vysoké tóny byly opatrnější, než v normálním zdravotním stavu. Pan Martiník zpíval s velkým vnitřním, spalujícím zápalem, bez německého „filozofického ponoru“, který slyším v tomto díle třeba od Matthiase Goerneho, a bylo mu perfektně rozumět.
Do kategorie bezčasí se dostal v Dvořákových Biblických písních. Opět to sice nebylo intonačně stoprocentní, ale jaký vnitřní oheň, věrohodnost a pěvecká kvalita z něho sálaly! Ještě žádné provedení těchto deseti písní mě tak mocně neoslovilo. Navíc v rozbouřené době, kdy jsou vražděni v Sýrii, Iráku a jinde křesťané a židé… Nelze říci, která píseň byla vrcholem. Byl to neskutečný oblouk od „mrákot“ až po „oslavu Hospodina zpěvem“ v závěru. Biblický žalmista i Dvořák by byli určitě spokojeni. Klavírní doprovod Ivo Kahánka v obou cyklech ještě v detailech nedosáhl dokonalosti nejlepších světových spolupracovníků zpěváků, ale byl velmi empatický a technicky kultivovaný.
Jan Martiník potvrdil moje pevné přesvědčení, že je nejlepším českým basistou současnosti, který se v mistrovství interpretace písní dostal na úroveň Magdaleny Kožené a Martiny Jankové. Bylo by hříchem, kdyby v budoucnu naše festivaly ignorovaly tuto mimořádnou část jeho pěvecké osobnosti. A snad se jednou od něho dočkám i Vaughana Williamse☺
