Eliška Rejčka, bývalá královna a zakladatelka chrámu a kláštera cisterciaček na Starém Brně, by jistě měla radost ze čtvrtého koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby 30. března v chrámu Nanebevzetí P. Marie. Už více než půl hodiny před jeho začátkem přicházeli lidé do staroslavné baziliky, která se téměř zaplnila. Francouzský ženský soubor Discantus (umělecká vedoucí Brigitte Lesne) přednesl akvitánskou a notredamskou polyfonii a jednohlasé skladby. Sedm žen zpívalo a na nádherně barevné zvonky i hrálo celkem dvaadvacet liturgických skladeb, všechny s velikonoční tematikou, ostatně večer měl název Ženy u prázdného hrobu. Střídal se jednohlas sólový a vícenásobně obsazený a vícehlas ze slavných (např. Codex Las Huelgas) i méně známých středověkých pramenů. Pro nás bylo cenné, že do programu francouzské provenience bylo přidáno pět jednohlasých zpěvů z Antifonáře Elišky Rejčky z první poloviny 14. století, který se dochoval v Moravském zemském archivu v Brně. I když nešlo o výrazovou hudbu v moderním slova smyslu, v interpretaci bylo zřetelné odlišení různých skladeb, výraznější byl např. konduktus Resurgentis, jehož melodii zahrály členky nejprve na zvonky.
Samozřejmě publikum, které si vybralo tak specifický koncert, bylo vnímavé a soustředěné. Takový repertoár lze poslouchat dvojím způsobem: buď se nechat unášet meditativní, zdánlivě prostou hudbou a přitom třeba prohlížet sakrální prostor, nebo poslouchat s odborným zájmem, sledovat hudební formy, interpretační detaily apod. Jako antologie francouzské středověké hudby byl program výtečný, nutno říci, že takový repertoár tu nemůžeme často slýchat (v Brně vystupuje pražská Schola gregoriana, v paměti mi utkvěla dvě skvělá vystoupení francouzského Ensemblu Organum na Moravském podzimu před mnoha lety). Je dobře, že Velikonoční festival zařadil takový pořad. Ansámbl Discantus má za sebou více než čtvrt století existence a nenápadně působící členky mají nosné, měkké hlasy, přednášejí hudbu s mnoha nuancemi, s citem k textu (jejich překlady až na jeden byly k dispozici ve festivalovém katalogu). Hudebně se mi kromě konduktu Resurgentis líbilo ještě rondeau In Domino se zvonky, Alleluia, surrexit Christus, konduktus In hoc ortus a dvouhlasá velikonoční sekvence Victimae paschali laudes. Většinou bylo textu i rozumět (seděla jsem v první polovině chrámové lodi). Představu syrového středověku navozoval i značný chlad, který panoval v chrámu; nejspíš kvůli němu někteří posluchači odcházeli ze zadní části baziliky před koncem programu. V každém případě publikum bylo velice spokojeno a dokonce při potlesku stálo.
