Jednou z nezdravějších známek dobrého sebevědomí je podle mě schopnost nabídnout svůj prostor tomu silnějšímu a přenechat mu na chvíli svoje teritorium beze strachu ze srovnávání, což se skvěle povedlo vedení Kühnova dětského sboru, které se rozhodlo oslavit zahájení 85. sezony pozváním jedné z nejprestižnějších značek mezi vokálními ansámbly, britských The King´s Singers. Jistě, platí taky, že silný článek táhne nahoru ty ostatní, takže marketingový úspěch je v tomto případě zaručen, a navíc nelze srovnávat hvězdný ansámbl s dětským sborem, to by bylo jistě nefér.
S takovými myšlenkami jsem v sobotu 25. února vcházela do pražského Rudolfina, ale pravda je, že mě s prvními tóny Lassova renesančního moteta Musica dei Donum v podání King´s Singers pragmatické uvažování nadobro opustilo a odcházela jsem s radostí z dvou a půl hodin vokální zábavy s dvěma rozdílnými, ale srovnatelně dobrými hudebními „grupami“. První půle patřila pouze King´s Singers, podstatnou část tvořila hudba renesance, konkrétně právě zmíněného Orlanda di Lassa a Williama Byrda, ale zazněl taky Morgengesang Maxe Regera nebo Vineta Johannesa Brahmse.
Pro mě osobně jsou King´s Singers specifičtí dvěma rysy a to témbrem celkového zvuku ansámblu a komunikací s publikem. Od svého založení v roce 1968 se samozřejmě složení souboru neustále obměňuje, ale ať si poslechnete jakkoliv starou nahrávku, většinou se jedná o úžasně uvolněné hlasy, přirozené a vždycky sladěné výjimečně měkkým zvukem. Z toho plyne i způsob interpretace, obzvlášť v případě staré hudby. Převážně pomalejší tempa než bývá zvykem, jemné nuance, spíš zdrženlivější frázování. Prostě opájení se zvukem, které si King´s Singers můžou dovolit. Asi jako když si s jedním douškem dobrého červeného vystačíte opravdu hodně dlouho.
Stejně jako jsou všichni členové zároveň výbornými sólisty, střídavě se taky během koncertu ujímají role moderátora, komentují skladby, několikrát neopomenou zmínit, jak moc jsou potěšení, že můžou oslavit s Kühňaty jejich výročí, dávají publiku najevo radost z vřelého přijetí, všechno velice neformálně, ale zároveň do detailu promyšleně. (Někteří by jistě namítli, že na klasiku dělají až příliš velkou show. Možná ano, ale kdyby se zlomek jejich pódiové prezentace dostal na pódia některých českých těles, kde se občas muzikanti tváří, že tam vůbec nejsou, bylo by na koncertech víc milo.)
V druhé polovině nastoupil Kühnův dětský sbor se sbormistrem Petrem Louženským (umělecký ředitel a hlavní sbormistr pan profesor Jiří Chvála se během večera ujal pouze úvodního slova) a zazpíval čtyři naprosto odlišné kusy s jistotou a hlavně lehkostí (až měl člověk pocit, že ta medová barva z první půle zůstala viset někde ve vzduchu a děcka se na ni naladila). Kromě Jacoba Handla Galluse, Tomáse Luise de Victorii zazněla taky překrásná Zwei Beter Arvo Pärta a efektní a náročný Věneček Zdeňka Lukáše, který Kühňata zazpívala s obdivuhodnou přesností. Oba soubory se potom spojily v krátkém kusu někdejšího člena King´s Singers Boba Chilcotta a závěr patřil výběru z populárních písní. Kühňatům se podařilo uspořádat výjimečný večer, díky za něj.
