Pro většinu lidí byla sobota 6. května klidným dnem volna, pro mnohé dnem královské korunovace Karla alias Charlese III. a Camilly Britské, pro menší skupinu znamenala koncert PKF – Prague Philharmonia, pro Ukrajince byla dalším válečným dnem, kdy zemřelo mnoho lidí, pro mě to byly hlavně narozeniny vnučky, kterých jsem byl přítomen jen díky WhatsAppu.
Ceremoniálním divadlem v Londýně jsem se nechtěl zabývat, ale nedá mi to už kvůli vyjádření Buckinghamského paláce, že „Jeho Veličenstvo dohlíželo, ovlivňovalo a osobně se podílelo na detailech hudebního programu“ a šlo o směs „tradice, dědictví a ceremonie s novými hudebními hlasy dneška, což odráží královu celoživotní lásku a podporu hudby a umění“. K zamyšlení je i vyznání Karla III., že je jedním z lidí, kteří „nemohou žít bez hudby“. Playlist korunovace byl tedy oslavou královy lásky i ke klasické hudbě. (Nikde jsem se nedočetl, jaký vklad měla královna Camilla. Nebo že by byla bez názoru a hudebně se totálně identifikuje s manželem i v umění?)… Hudby několika žánrů zaznělo ve Westminsterském opatství přemnoho, v různé kvalitě a s mnoha interprety.
Hudební mozaika měla několik silných okamžiků. První nastal už v předehře celé show, kdy plný kostel čekající na příjezd královského páru a rodiny prince z Walesu oblažil svým svrchovanými uměním se svými hudebníky sir John Eliot Gardiner, který 20. dubna oslavil v plné síle osmdesátiny. Druhým světlým okamžikem byl sir Antonio Pappano, jenž sice prý prohlásil, že dirigování na malém kůru bude „skličující“, nicméně pozitivně dodal: „Předáváme radost, je to oslava.“ Zvuk, který dostal z orchestrální směsice s názvem Coronation Orchestra, byl příjemný a souhra překvapivě dobrá. Jeho vklad jsem musel obdivovat. Dojal mě zpěv sira Bryna Terfela, který slyšitelně pohnut zazpíval za podpory Choir of Westminster Abbey Coronation Kyrie od Paula Mealora. Bylo to poprvé, kdy na korunovaci zazněla velština! Ovšem zdaleka nejsilnějšími hudebními okamžiky byly dva sbory – starý hymnus Christ is Made the Sure Foundation a slavná Händelova korunovační hymna Zadok the Priest. Hudba „Bůh ochraňuje krále! Ať žije král! Ať žije král navěky!“, jež poprvé zněla při korunovaci Jiřího II. v roce 1727, byla tak silná, že bych slovům uvěřil… Jakkoliv chápu pohnutky, král možná nemusel být v hudební dramaturgii tak aktivní a určující; zaznělo mnoho nové hudby (v některých případech zbytné) – šest orchestrálních a pět sborových kusů různé kvality a jedna varhanní skladba, pro viditelné potěšení královské dvojice zazpíval gospelový The Kingdom Choir, jenž však nedosáhl dokonalosti Sboru Westminsterského opatství, Choir of His Majesty’s Chapel a už vůbec ne Monteverdi Choir Johna Eliota Gardinera. Byla to důstojná globální show, z níž mě nejvíce zaujalo slovo služba. Králi Karlu III. přeji, aby podstatu tohoto slova naplňoval každý den po zbytek života. Jinak nebude Windsorům blaze.
Královský den jsem chtěl královsky zakončit, a tak jsem zajel do pražského Rudolfina na koncert PKF – Prague Philharmonia, jež si pozvala velmi renomovaného dirigenta – Marka Minkowského. Ten sice nestojí na stejném levelu jako Antonio Pappano, ale měl k dispozici lepší orchestr. Minkowski se od 90. let, kdy jsem poznal jeho umění, hodně změnil – umělecky i vizuálně. Začal čistým barokem s pokusy o historickou autenticitu, dnes pak diriguje vše, co mu přijde z různých důvodů vzrušující – od baroka a klasicismu, přes Bizeta, Meyerbeera, Halévyho, Offenbacha až po 20. století.
V úvodu koncertu inspiroval orchestr ke skvělému výkonu v Beethovenově předehře Coriolanus (věřím, že osud Karla III. bude jiný než římského antihrdiny). Skladba je to svým způsobem výjimečná, neboť se k mocnému vzmachu skladatel inspiroval básní H. J. Collina. Musel jsem obdivovat, jak báječně Minkowski rozkryl sonátovou formu díla, jak vystihl rostoucí sílu a neklid, vzdor, pomstu hlavního tématu a expozice a kontrast zpěvného, oduševnělého vedlejšího tématu, přičemž spolu geniálně komunikují. Navíc nádherný dialog smyčců a dechů a snová pianissima jako vzpomínka na dramatický zápas! Pro mě to byl vrcholný okamžik koncertu.
Pro sólový part Mozartova Koncertu A dur K 219, s přídomkem „Turecký“, pozvalo vedení orchestru houslistku Grace Park. Zahrála jej pěkně a když pominu několik podivných úprav i stylově, přesto zůstalo mé srdce nedotčeno. Bylo to elegantní hraní bez tónového charismatu, navíc kupodivu i bez technické dokonalosti. Zůstala vzdálena provedením, na něž dodnes tak či onak vzpomínám – Zukerman, Mutter, Fischer, Shaham, Zimmermann, Hadelich, Jansen… Přemýšleje, v čem byla příčina „bezcharakterní“ hry, dospěl jsem k přesvědčení, že důvod musí být v pravé ruce a v nástroji, který se sice honosí jménem slavného houslaře (údajně Andrea Guarneri), ale měl barevně asketický, místy dokonce ne zrovna příjemný zvuk. Přídavek dopadl přece jen lépe (Bach: Gavotte en Rondeau z Partity E dur, BWV 1006).
Místy upovídaná, kompozičně trošku difúzní, leč dramaturgicky přínosná Druhá symfonie Kurta Weilla byla zahrána se stoprocentním nasazením jak orchestru, tak dirigenta, ale dojmu z Coriolana nedosáhla.
Byl to den, který si budu pamatovat.
