Koncerty České filharmonie 11. – 13. března 2015 by bylo možné chápat jako předzvěst nástupu jara. Dvě „přírodní“ skladby – koncertní předehra V přírodě A. Dvořáka a Pastorální symfonie L. v. Beethovena – byly oslavou přírody kdysi podstatně méně znečištěné než dnes. Bylo až fyzickou rozkoší koupat se ve zvuku Dvořákovy skladby, chutnající jako dobře upečený chléb. Akustický zážitek připravila svým abonentům omlazená Česká filharmonie. Už sám pohled na výtvarně svěží orchestr hrající pod Davidem Zinmanem na plný plyn, byl potěšením i pro oko. Záměr Dvořákovy koncertní předehry byl realizován šťavnatým zvukem s vycizelovanou dvořákovskou dynamikou. (Vzdělané koncertní publikum by si mělo všimnout Dvořákovy mimořádné pečlivosti v přesném konturování hudebního proudu pomocí dynamických odstínů!) Zinman si nadšené odezvy orchestru na jeho gesta během ouvertury zjevně užíval a publikum se mohlo zkoncentrovat na další skladbu, která zní v Rudolfinu zřídka.
V roce 125. výročí narození Bohuslava Martinů došlo na koncertě k zážitku, který bude asi v martinůovské interpretaci jen stěží překonán. Německá houslistka se slovenskou matkou, jedna z hvězd současného houslového nebe, Julia Fischer, se poprvé setkala s hudbou B. Martinů při poslechu 3. houslové sonáty v provedení Davida Oistracha. Jiskra zaujetí přeskočila a od té doby se Julia věnuje propagaci hudby tohoto genia soustavně. Na těchto koncertech sice provedla jeho Druhý houslový koncert v osobní premiéře, ale bylo evidentní, že jej zná do posledního šroubečku, včetně interpretace dedikanta Mischi Elmana s Bostonským orchestrem, která se naštěstí zachovala ve zvukové podobě. Elman slyšel náhodou premiéru 1. symfonie Bohuslava Martinů a její styl jej tak zaujal, že požádal o seznámení s autorem, kterého vyzval k napsání houslového koncertu přímo pro něj. Martinů byl ve styku se slavnými zpočátku dosti ostýchavý do doby, než se stali jeho dobrými osobními přáteli. (Kusevický, Munch, Sacher a další). Projevil neznalost amerických reálií (Elman byl v té době jedna z největších amerických hvězd) do té míry, že jej houslista pozval k sobě do studia a půl hodiny mu hrál svůj repertoár. Martinů poslouchal, nijak nereagoval a rozpačitě se rozloučil. Elman se domníval, že bude muset koncert pro sebe oželet, ale na konci dubna 1943 mu Martinů přinesl hotovou partituru. Už při zběžném prohlížení Elman s nadšením konstatoval, že koncert je napsán pro jeho housle. Premiéra se odehrála (podle Halbreichova katalogu) v Bostonu, 31. 12. 1943, bostonský symfonický orchestr dirigoval Sergej Kusevický. Martinů napsal do programu premiéry, že se mu jednalo především o vystižení romantického charakteru houslí, tak jak jej odposlechl z Elmanovy hry. Že se v jeho podvědomí mohly hromadit i úzkostné stavy ze sledování dění v jeho vlasti – tragedie Lidic se odehrála 10. června 1942 – asi nechtěl uvádět, jako vždy, když po něm byly požadovány mimohudební výklady jeho děl. Ale celé vstupní andante s počátečním výbuchem orchestru a úzkostným zpěvem houslí vyjadřuje neutěšený stav jeho duševního rozpoložení i když se mu po stránce materiální začalo dařit podstatně lépe. Předivo houslového hlasu svědčí o pozorném poslechu houslistických elementů v Elmanově hře, které jsou přenositelné i do každé další interpretace.
I Julia Fischer pojala svou interpretaci jako možnost, dát najevo své mimořádné zvukové a technické kvality. Nebylo třeba usilovat vnějšími prostředky o tragiku úvodní kantilény, stačilo ji realizovat jako zpěv – což Julia Fischer vskutku učinila v dokonalé míře a tím tuto tísnivou atmosféru sdostatek vyjádřila. Její super technická vybavenost jí umožnila realizovat všechny záludnosti houslového hlasu – a že jich je nepočítaně – bez viditelného úsilí v rozměru, jaký patrně skladatel předpokládal u Elmana i dalších interpretů. Druhá věta se přidala k bukolickému ladění koncertu a téměř koledními závany přenáší posluchače na Vysočinu, včetně závěrečného zurčení praménků, které Julia Fischer tlumočila s jímavou prostotou a připravila tak kontrast pro energii 3. věty, jejímž tempem znovu dala najevo, že ji technické obtíže nezajímají. Ohňostroje, vybuchující co chvíli také v jiskřících orchestrálních mezihrách za hojné účasti bicí skupiny, byly završeny brilantní kadencí s úsměvným připomenutím kadence z Čajkovského koncertu, jednoho z parádeštyků Mischi Elmana. Strhující coda opět v maximálním tempu zakončila koncert a zvedla posluchače ke standing ovation ze sedadel. Omračující přídavek z Hindemitovy sonáty pro sólové housle – dalšího autora ze současných lásek houslistky – znovu dokumentoval doslova závratnou techniku sólistky. Julia Fischer spolu s pozorným Davidem Zinmanem nám dali poznat stoprocentně velikost díla Bohuslava Martinů kultovním provedením, jímž budou poměřována i všechna provedení další.
Nadace Bohuslava Martinů poděkovala Julii Fischer za její úsilí o prosazení hudby Bohuslava Martinů předáním Pamětní medaile, jíž se dostala do společnosti Kubelíka, Firkušného, Mackerrase, Bělohlávka, Suka, Rožděstvěnského a dalších velikánů světové hudby. Ve svém poděkování se Julia Fischer vyjádřila, že spíše než jako odměnu za to, co už pro Martinů vykonala, přijímá medaili jako závazek pokračovat v jeho uplatňování i nadále. (Jako výborná klavíristka se může zasadit i o provádění vynikajících komorních děl s klavírem.) Díky za to.
6. symfonie Ludwiga van Beethovena „Pastorální“, je jedním z Beethovenových „menších hitů“. Těžko si představit větší kontrast, než mohla být premiéra dvou symfonií – Páté a Šesté – v prosinci 1808 v divadle Na Vídeňce. I kulturní publikum tíhne podvědomě spíše k dramatům než k idylkám, asi i proto předstihla Osudová tu Pastorální v četnosti provedení. Zařazení na tento „předjarní“ koncert v dirigentské interpretaci Davida Zinmana nejen že završilo celkovou náladu šťastným způsobem, ale Zinman byl první, kdo nahrál všechny Beethovenovy symfonie v kritické edici Jonathana del Mar. Na dotaz, jak mnoho nedopatření bylo v edicích stávajících, dirigent odpověděl, že se našlo leccos, ale jen v malých detailech, nic zásadního. Vnímání publika podle jeho názoru tato kritická edice nijak neovlivnila. Také co převratného by bylo možno objevit po B. Walterovi, W. Furtwänglerovi, A. Toscaninim, K. Böhmovi, H.v. Karajanovi a ostatních velikánech beethovenských interpretací, kteří určitě propátrali dostupné prameny do poslední tečky.
Zinman má za sebou nejen význačné působení u amerických orchestrů, ale i dlouholeté šéfování Tonhalle Orchestra Zürich. Tentokrát vzal za vděk dychtivostí špičkového orchestru, který se snažil co nejpřesněji vyhovět jak zápisu skladatele, tak pohodové atmosféře z jejího vládce taktovky vyzařující. Zdálo se, že všechno nejlepší na podiu Rudolfina se spojilo k oslavě Boží přírody pery skladatelů k potěše naslouchajících a předzvěsti jara. Možná by nějaký Beckmesser našel tu a tam pihu. Ale zářivá atmosféra i s Bouří odeslala vnímavé posluchače do domácích útulků s plně nabitými baterkami.
