Baletní skvost, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, opět zdobí repertoár brněnského Národního divadla. Ačkoliv plakátové upoutávky nabízejí provokativní baletku v růžových silonových punčochách a vysokých podpatcích na dně zbídačeného vypuštěného bazénu, obnovené Labutí, které se na jeviště vrátilo v rámci stoletého výročí prvního uvedení, se nese v klasickém duchu. Tato skutečnost je také jednou z jeho mála deviz.
Na současné poměry v oblasti klasických nastudování baletních a operních děl je brněnské, dalo by se říci repasované, nastudování z roku 1999 krokem zpět. Změně každého scénického obrazu předchází zatažení opony, představení chybí náboj a tah. Princ, ač angažován jako hostující hvězda, působí spíše znaveně a schváceně, hudební doprovod je sice živý, nicméně i jemu chybí barevnost a dynamika. Jakoby se to všichni báli rozbalit naplno. Představení pluje od přestavby k přestavbě, jen mladičká krásná a tanečně i herecky skvělá Odetta / Odilie v podání Martiny Arduino tančí i hraje strhujícím způsobem.
Pod choreografií a režií je podepsán polský baletní mistr a pedagog Robert Strajner. Jeho nastudování vychází z kanonizované verze Mariuse Petipy a Lva Ivanova. Na rozdíl od nejčastěji uváděných pojetí však nabízí princeznu Odettu a Odýlii v jedné osobě. Její premiérovou již zmíněnou představitelkou byla hostující třiadvacetiletá první sólistka italské La Scaly. Arduino představuje ztělesnění širokého talentu, krásy i romantiky. Jejím sólům, duetům i sborovým výstupům naplněným výrazovým, tanečním i hereckým umem dominuje suverénní lehkost provedení včetně hereckých grimas.
Hůře je na tom představitel již zmíněného prince Siegfrieda Maxim Chashchegorov. Šestatřicetiletý bývalý sólista Bavorského baletu působí spíše toporně, přičemž jeho nejsilnější stránkou jsou perfektně provedené zvedačky a spolupráce při duetech. Knížeti Rotbartovi v podání Ivana Popova pak sice nechybí glanc a švih, ale s nedynamickým vyzněním hudby zůstávají jeho výstupy pouhou skvělou „limonádou bez bublinek“.
Nespornou pochvalu zaslouží obdivuhodné výkony čtyřiadvaceti dívek, které brilantně drží jednotný krok a gesty i pohybovými nuancemi skutečně připomínají labutě. Scény, které občas při jiných nastudováních působí zdlouhavě, jsou zde jedněmi z nekrásnějších. Tuto doslova obdivuhodnou dokonalost nelze tanečnicím ani celkové choreografii upřít. Jinak zůstává nastudování v mezích standardu. Osobitost, náboj, životnost, zaujetí, představují reálie, které se nastudování vyhnuly. Dokonce i Čajkovského lahodná hudba interpretovaná pod taktovkou mladého dirigenta Roberta Kružíka plyne bez výraznějších barevných akcentů a strhující dynamiky a tímto se z ní stává pouhý doprovodný prvek.
Nová výprava je tvořena barokní malovanou scénou Angličana Petera Horneho. Ačkoliv je pojata pohádkově, pro dětského diváka je její uspořádání nesrozumitelné. Nejjasnějším obrazem je zámecká scéna, nejméně uchopitelné je jezero, které na jevišti zaniká svou nezřetelností. Poněkud nešťastné jsou i obrazy, kdy Odetta odchází, ale před tím než se dostane za scénu, již „pluje“ jako zakletá labuť na horizontu. Výtvarný dojem dokreslují látkově i stylově smíšené kostýmy Romana Šolce laděné k dobové koncepci scény.
Třetí repríza (premiérového obsazení) byla plná diváků od tří let. Děti, které natěšeně usedly v hledišti, aby zhlédly příběh o princezně, princi a jejich nešťastné lásce, kterou překazilo zhrzení odmítnutého knížete, tápaly v chápání děje i sledování příběhu, který nebyl natolik silný, aby poutal jejich pozornost po dobu celého dva a půlhodinového představení s jedinou přestávkou.
Zkrátka obnovené nastudování Labutího jezera v Brně se řadí k rutinně poctivému, ale nikterak uchvacujícímu počinu po stránce dějového, choreografického i hudebního uchopení. Možná tento dojem napraví další zahraniční hosté, kteří v hlavních rolích vystoupí v měsících březnu a dubnu, anebo interpreti domácího souboru, kteří se při uvádění střídají v několika alternacích.
